Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený, otvíral tvrdé lebi.
… ‚Jen bychom rády věděly‘, vrch hlavy poulí zraky, jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!‘ Od dob Nerudy objevili astronomové již mnoho desítek planet mimo naši sluneční soustavu, takzvaných ‚extrasolárních‘, kroužících kolem vzdálených hvězd. Objevení života na nich bude jistě význačným milníkem v dějinách lidstva. Za poslední století zaznamenala astronomie obrovský rozvoj, nicméně její základy byly položeny ve staletích minulých a v době, kdy žil Neruda, již bylo mnohé známo. Úroveň tehdejších znalostí o vesmíru se také zřetelně odráží v jeho sbírce.
O hvězdách potom podotknul (starý žabák), po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré rudé.
Vezmem-li však pod spektroskop paprsek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla.
Není asi příliš známo, že básník byl kmotrem bratří Fričů, Josefa a Jana, nadšených astronomů, kteří koncem 19. století zakoupili rozsáhlý pozemek v Ondřejově nedaleko Prahy a začali tam budovat svou soukromou hvězdárnu. Nerudovy Písně kosmické jistě oba bratry ovlivnily, dokonce natolik, že se žáby dostaly i do Ondřejova. Zpočátku skromná dřevěná observatoř ‚U zelené žáby‘, později pak architekt Josef Fanta (ten, co projektoval pražské hlavní nádraží) postavil na kopci Manda-Žalov hvězdárnu – a tam se opět objevily žáby.
Návštěvníci Ondřejova obdivovali obojživelníky vyobrazené na secesních freskách centrální Fričovy laboratoře. A Josef Frič? Ten má před touto budovou důstojnou bustu a na jejím úpatí opět žába, tentokrát vytesaná ze žuly.
Přenesme se však do doby dnešní. V Ondřejově vyrostla moderní astronomická observatoř, která je dnes hlavním sídlem Astronomického ústavu Akademie věd. Je tam umístěn i náš největší dalekohled o průměru dva metry. Jeho velikost na první pohled ohromí, ale podobný, dokonce ještě o něco větší, byl před 20 lety poslán do vesmíru, aby prozkoumal jeho vzdálená zákoutí. Je to Hubbleův kosmický dalekohled. Americká NASA již k němu v minulosti vyslala několik výprav astronautů, kteří jej upravovali i opravovali.
Technický rozvoj však jde dál i v astronomii a dnes se vyvíjí zcela nový, mnohem větší kosmický dalekohled nazvaný James Webb Space Telescope. A tak bylo rozhodnuto, že Hubble bude ještě jednou naposledy opraven a po roce 2012 jeho mimořádně úspěšná kariéra definitivně skončí. Začátkem tohoto týdne proto odstartoval raketoplán Atlantis k poslední servisní misi. Asi se teď ptáte, proč jsme se dostali od Nerudových žab přes Ondřejov až k raketoplánu. Odpověď je poněkud překvapující.
Jedním z amerických astronautů na palubě Atlantisu je také Andrew Feustel, jehož rodina má blízké příbuzné v Brně. A tak slovo dalo slovo a v jeho příručním zavazadle letí do vesmíru krom jiného také – žáby. Tedy nikoliv živé, to by NASA jistě nedovolila, ale je to sbírka Nerudových básní, kterou mu poslali ondřejovští astronomové.
Konečně se tedy budou moci ony žáby přesvědčit na vlastní oči, jsou-li tam nahoře jiné žáby taky. Je v tom jistý symbolismus: Nerudovy Písně kosmické, Fričova hvězdárna, let do vesmíru… A ‚Hubble‘ – ten hledí a ještě pár let bude hledět do nejvzdálenějších hlubin vesmíru, tam, kde vše kdysi dávno začínalo. A až jednou za miliardy let náš vesmír skončí…
Až planety sklesnou k Slunci zpět a mrazem se Slunce rozskočí … aprášek z nás, světů bývalých, se v nový chaos tam rozžhaví, … az plamenů žárných až nový svět jak čarovný fénix zas vstane … až na světě tom zas vypučí tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: pak snad zase drobounký atóm můj, tam zazvoní kosmickou písní.
Takto uzavírá svou krásnou sbírku Jan Neruda. A žáby? Ty až se vrátí ze své vesmírné cesty, poputují s panem Feustelem do Čech, vlastně zpátky do Ondřejova.
O autorovi| PETR HEINZEL, Autor je ředitel Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově
