* LN Pro Burianovo Pařeniště jste se rozhodl vy sám?
Z cyklu, který zde uvádějí, jsem se rozhodl pro 50. léta. Měl jsem dvacet až třicet her z tohoto období a z nich jsem pak zvolil Pařeniště.
* LN Co vás ke hře, která je vnímána jako úlitba režimu a slabé dílo velkého divadelníka, přitáhlo?
Nepatří mezi nejlepší Burianovy hry, ale je dobré brát ji v kontextu cyklu HaDivadla. Mezi ostatními z 50. let je jednoznačně nejlepší.
* LN Chtěli jste 50. léta rozkrýt prostřednictvím dobového textu?
Přestože byly různé návrhy, jako Ucho a další, rozhodli jsme se nedělat hru, která reflektuje toto období z odstupu. Jestli je něco v Burianově hře dokonale zaznamenáno, je to bizarní atmosféra. Připadalo mi pozoruhodné, jak doba význam hry přetavila. Z postav, které byly napsány negativně, se stali pozitivní hrdinové. Také si myslím, že Pařeniště je kryptohra, která nenápadně, možná i podprahově vyjadřuje pocity, že to s tou dobou není tak jednoznačné. K tomu mě vedla jednak skutečnost, že Burian vytvořil mnoho dobové omáčky před hrou, jako úryvky z procesů v rozsahu deseti stran a podobně. A pak i fakt, že dal nezvykle velký prostor negativním postavám, aby z hlediska podnikatele, intelektuálky z 30. let nebo šikanovaného básníka obhájily svoji pravdu ve vášnivých monolozích. Mají větší prostor než hlavní hrdina, profesor Hoder, který jde udat vlastní ženu.
* LN Eva Šormová, autorka studie o Pařeništi, mluví také o sympatických rysech záporných postav. Připomíná ale i Burianův pokyn hercům, aby je hráli jako karikatury.
Nevím, jestli měl Burian na úpravy čas, protože hru dost brzy zakázali. Nejde mi ale o to, proměnit Pařeniště v antikomunistickou hru, dělám ji, jako bych dělal Ibsena. Jen myslím, že je na ní hodně podezřelých věcí. Například závěr, který je úplně paskvilně napsaný, ten se mi moc líbí. Dva debilové, společně se třetím, nebezpečným mládežnickým básníkem Stodolou, jsou vítězové hry v perfidní finální scéně. Jeden koktá, druhý je uklízeč, který si zpívá vulgární operetu. Končí to ve zvláštním balábile. To nemohl neudělat schválně. Nemohl tyhle dementní šašky dát jen tak do finále hry. Zajímavé je, že herci, kteří se o Pařeniště dříve nezajímali, řekli po přečtení shodně, že jde o antikomunistickou hru. To mě překvapilo. Pochopitelně ale víme o tom, že i naše delikátní zpracování je riskantní.
* LN Šlo vám o to, ukázat bídu 50. let i zachováním textu, kde postavy jsou ideologickými hlásnými troubami? Nebo jste upravovali?
Ne, text se nezměnil, jen se jej snažíme hrát obnaženě. Vyškrtli jsme jen první scénu a nahradili ji vizí ve vile Tugendhat. Hudebně i kostýmově je to současné, nezesilovali jsme žádné prvky, abychom dostali výklad 50. let. Věříme, že přirozeně vytane. Pařeniště ale není jen tendenční. Ohromující se mi zdá, jak jsou tam zapsané vášně mezi Hoderovými. Zvláště poté, co jsem se dozvěděl, jaký má hra osobní náboj, vycházející ze vztahu Buriana s jeho druhou ženou. Jsou v ní i jemné medikamenty čechovovského střihu. Kupříkladu nečekaně padnoucí replika: „Svítíme tolika lampami.“ Mně se ta hra v určitém smyslu moc líbí.
* LN Text tedy zůstal nerozšířený?
Ano. Bylo by snadné to udělat, vždyť to je tak košaté téma. Máme přidaný seznam věcí, které měla Horáková u sebe, když byla zatčena, ale to divák bude vnímat v překvapivé souvislosti.
* LN O Burianovi samotném jste vypovídat nechtěli?
Samozřejmě jsme o tom mluvili, ale netroufl bych si, to mi nepřísluší. Nemohu soudit nejstatečnějšího českého divadelníka, který ještě v roce 1940 uváděl Manon Lescaut. Bylo to triumfální období české statečnosti, než odešel do koncentráku. Spíš se kloním k názoru, že i když Pařeniště bylo selhání, měl na ně právo.
* LN Objeví se v inscenaci i ohlas Burianovy teoretické či režijní práce?
První scénu jsme zkoušeli jako dryáčnický voiceband. Možná s tím neumím zacházet, ale po čase mi připadalo, že to je muzeální forma. Zajímavé bylo, že jsme jako voiceband udělali realistickou scénu. Máme ji nacvičenou, ale asi v inscenaci nebude.
