Tento titul tedy nepatří k tolik frekventovaným posmrtným knihám plným druhořadých textů, díky nimž chtějí nakladatelé a autorovi příbuzní ještě rychle vydělat na „osvědčené značce“. Existují ale ještě úplně odlišné případy.
Dvacáté století přineslo světové literatuře texty Franze Kafky. Za života pražský autor vydal jen zlomek svého díla. Žádal přítele Maxe Broda, aby po jeho smrti rukopisy zničil. Ten však neuposlechl. Americký prozaik Paul Auster, který letos navštívil Prahu, k tomu podotkl: „Chápu Franze Kafku, ale chápu i Maxe Broda. Myslím, že udělal dobrou věc.“
Také lisabonský Fernando Pessoa (1888–1935) publikoval pouze nepatrnou část ze svého díla. Zanechal však po sobě rozsáhlou literární pozůstalost – více než dvacet sedm tisíc textů.
O tom, že se Kafka a Pessoa stali celosvětově oceňovanými autory až po smrti, rozhodla patrně stejnou měrou jejich svérázná povaha jako to, že svým dílem poněkud předběhli dobu.
Těžko pochopitelné obtíže při snaze vydat svůj román Spolčení hlupců měl i americký autor John Kennedy Toole. V roce 1963 jej nabídl k vydání, ani po pěti letech však jeho publikování nedosáhl. V roce 1969 autor spáchal sebevraždu. V úsilí o vydání románu ale pokračovala jeho matka, která nakonec v roce 1980 dosáhla cíle – a v následujícím roce román získal Pulitzerovu cenu. „Pokaždé, když přišlo zamítnutí, jsem trochu umřela,“ vzpomínala pak spisovatelova matka, jež po přívalu úspěchu dokonce na veřejných vystoupeních přehrávala scénky z románu, za který léta tolik bojovala.
