Vytáhl jsem z knihovny zažloutlou knížku obsahující referáty z IV. sjezdu československých spisovatelů z roku 1967 a po letech si znovu přečetl příspěvek Josefa Škvoreckého. Když jsem ho četl poprvé v době temné normalizace, připadalo mi jako salonnímu antikomunistickému mláděti, že ten Škvorecký snad je úplný zbabělec! Všichni protagonisté nadcházejícího pražského jara tepou hlava nehlava do cenzury a jiných komunistických zlořádů, a on si tady vykládá něco o překladatelích a o tom, jak špatně se jim platí!
Po třiceti letech mi ale připadá Škvoreckého referát daleko víc nadčasový než většina rebelských vystoupení jeho kolegů, která mě tehdy tak fascinovala.
Vyslovuje zde mimo jiné velkou pravdu o výjimečném významu, který překlad má pro naši kulturu, a zároveň praví – a i to je bohužel aktuální – že zcela v kontrastu s tímto významem „...překladatel patří k nejhůře placeným intelektuálům v tomto státě“.
Z významu překladu pro českou kulturu vyplývá i neobyčejná pozornost, která se mu u nás věnuje, a výspou neobyčejnosti v tomto ohledu je dle mého zejména anticena za překlad – Skřipec. Pokud se nemýlím, jsme jediná země, která anticenu v tomto oboru má.
Pomáhá spolu s pozitivně laděnými cenami tříbit kvalitu překladů a poukazovat na vyložené excesy. Ačkoliv je oficiálně určena dílu, je nejčastěji spojována s autorem překladu. A to je asi jediné, co mi na ní trochu vadí. Občas má totiž člověk pocit, že by si Skřipec zasloužil spíše ten, kdo si mizerného překladatele najal, aniž si od něj vyžádal zkušební překlad. Ten, kdo překlad vyhotovený postiženým skřipcařem nenechal důkladně přečíst redaktorovi příslušně vzdělanému nejen v češtině, nýbrž i v oboru jazyka, z něhož je překládáno.
Přál bych si, aby tato anticena byla adresněji namířena proti nakladatelstvím vypouštějícím do světa překlady-paskvily, ale nejvíc bych se přimlouval za skřipec (nikoliv ten od Obce, ale za skutečný mučicí nástroj) pro překladatele, kteří zůstávají v anonymitě a svými pavýtvory zahlcují veřejné prostory měst, rozhlasové a televizní stanice a nejrůznější tiskoviny. Překladatele, před kterými téměř není úniku, je-li člověk gramotný.
Jeden malý příklad za všechny: při jízdě tramvají jsem onehdy zahlédl náborový plakát společnosti H&M v Jindřišské ulici v Praze, na kterém stála tato slova: „Jste dokonalý? Dobře pro vás. Ale my nehledáme nikoho dokonalého...“ Dál jsem text nestačil přečíst. Neomylně jsem v onom dobře pro vás rozpoznal do češtiny kýmsi natvrdo zadupnuté anglické good for you (= gratulujeme). Dobře pro vás je výraz, který by snad mohl vyslovit Marťan po nainstalování českojazyčného softwaru do své zelené kebule.
Překlady tohoto typu podle mě vznikají tak, že je někdo líný zadat práci profesionálovi a řekne si, že sekretářka, která přece má tři roky jazykovky nebo strávila rok jako au pair v Anglii (anebo chodí dva roky s Američanem), to zvládne také.
Zdánlivě jsem odbočil od literárního překladu, ale není tomu tak, protože člověk, který si myslí, že pro překládání stačí dorozumět se v cizím jazyku a který zadá překlad sekretářce, Američanově kočce anebo včerejší au pair, je schopen zadat překlad románu i blábolu na plakátě. Záleží jen na tom, zda je dotyčný zadavatel manažerem obchodní firmy, anebo nakladatelem.
Těším se, až budou tyhle rádoby překladatele, pardon, jejich šéfy, napínat na skřipec. Přistoupím blíž, zahledím se jim upřeně do očí a mezi zuby budu pomalu drtit: „Dobře pro vás!“
***
Přál bych si, aby Skřipec byl namířen i proti nakladatelům, ale nejvíc bych se přimlouval za skutečný mučicí nástroj
O autorovi| Tomáš Míka, překladatel
