A přece se k Emanuelu Voskovi ČSSD nehlásí.
Kdyby české politické strany soutěžily o to, která byla více postižena komunistickou a nacistickou represí, favoritem by byli sociální demokraté. Pokud se nesoustředíme na stranu jako takovou, ale na sociálnědemokratické osobnosti, máme před sebou plejádu lidí, kteří do obrazu současné ČSSD vůbec nezapadají. Jedním z nejvýraznějších je kapitán Emanuel Voska, jenž zemřel 1. dubna 1960.
Paroubek v zrcadle Vosky Voskův příběh dnes působí jako z jiného světa. Podnikavý muž, který je ochoten jít do rizika, nebojí se a po celý život si stojí za svým. Vlastním rozhodnutím se stane Čechoameričanem. A i když už je podnikatelsky „za vodou“, vrací se do Masarykovy republiky. Když tu republiku okupují nacisté, odchází sloužit Spojencům a působí jako údajně nejstarší špion druhé světové války. Pak se znovu vrací do svobodné vlasti, ale už brzy mu to komunisté spočítají: uvězní ho a trest mu přeruší až v roce 1960 jen proto, aby pár týdnů poté zemřel doma mezi svými.
Voskův život je téma spíše pro historiky. Ale stejně se vnucuje aktuální otázka. Proč se k sociálním demokratům typu Emanuela Vosky jasně nehlásí ČSSD?
Už kolega Petr Zídek se pozastavil nad tím, proč se Paroubkova ČSSD hlásí zejména k Bohumilu Laušmanovi. Jistě, Laušman skýtá pěknou ukázku komunistické represe: v roce 1953 ho StB unesla z rakouského exilu a v roce 1963 za záhadných okolností zemřel v pankrácké věznici. Ale má smysl dělat hrdinu sociální demokracie z člověka, který se v roce 1948 sám podílel na zglajchšaltování strany?
Zajímavější obraz dává Voska. Neřekne moc nového o komunistické represi, ale nastavuje aktuální zrcadlo současné sociální demokracii a v tom zrcadle vidíme převážně protiklady.
Na jedné straně obavu z rizika, reforem i narušení dosavadních modelů, jak to předvádí Paroubkův tým ztělesňující stranické bafuňářství, normalizační jistoty, sepětí s odbory a hlasem lidu. Řečnická otázka: dokážete si kohokoliv z nich představit, že jako podnikatel uspěje v USA? Na druhé straně zrcadla vidíme Vosku jako dobrodruha v tom nejlepším smyslu, muže, jehož příběh nepostrádá rysy Indiana Jonese. Je dobré si na konkrétním příkladu ukázat, že sociální demokrat nemusí být jen člověk slibující jistoty a všechno všem, ale i frajer a hrdina, který se dokáže prosadit ve světě.
Kapitán americké armády Voska přichází na svět 4. listopadu 1874 v Kutné Hoře. Pracuje jako kamenosochař, ale už ve svých 19 letech pronáší na schůzi sociální demokracie projev (kritika pracovních podmínek žen v továrně na tabák), který je policejně přerušen a vynese mu předvolání k výslechu. Okresní hejtman Suchánek ho varuje před hrozícím stíháním za pobuřování a doporučí mu emigraci. Takto logicky se Voska ocitne - bez znalosti angličtiny a se čtyřmi dolary v kapse -v New Yorku.
Obraťme deset let a vidíme následující obraz: Emanuel Voska, již otec rodiny, je úspěšný stavební podnikatel, majitel dolu na těžbu mramoru, zakladatel první české sekce sociální demokracie v USA, představitel Volné myšlenky i Sokola. Tomáši Garrigue Masarykovi, s nímž se seznámil již dříve, organizuje přednášková turné. Odtud už se odvíjí jeho další osud.
Když už se schyluje k válce, Masaryk žádá Vosku, který ho navštívil v Praze, aby jeho přátelům do Londýna dovezl určité závažné informace („propašoval špionážní materiály“, řekli bychom tvrdě, neboť šlo o detaily rakousko-uherské ekonomiky, financí a armády). Voska je prováží v podrážce svých bot, část pak jeho dcera Villa v korzetu.
Z Vosky se stává špion. Pomůže dojednat, aby Češi dezertující z rakouské armády vytvářeli legie na straně spojenců. Z Čechoameričanů sestaví síť odhalující německé a rakouské vyzvědače mezi americkými občany. Jím zjištěné důkazy vedou k vypovězení rakouského a německého velvyslance z Washingtonu. V roce 1918 už je kapitánem americké armády, řídí středoevropskou sekci ve zpravodajství generálního štábu, stává se prostředníkem mezi Masarykem a prezidentem Wilsonem, v roce 1919 pak poradcem americké delegace ve Versailles.
Téhož roku se Voska vrací do Prahy: působí jako obchodník, angažuje se v sociální demokracii a spolu s Alicí Masarykovou zakládá československý červený kříž. Jenže člověk jeho naturelu nedokáže žít tak, jako by se kolem něj nic nedělo.
Když se k moci dostává Hitler a sílí proud emigrantů z Německa, Voska jim dává k dispozici svůj hotel Ritz na Zbraslavi (bývalý sociálnědemokratický kancléř Scheidemann tam psal své paměti). Když pak nacisté vtrhnou do Prahy, Vosku hned 16. března 1939 zatkne gestapo, ale po několika dnech ho ze zdravotních důvodů propustí.
Voska odjíždí opět do USA, kde se zapojuje do válečného zpravodajství. V roce 1943 je vyslán do Istanbulu, kde odhaluje německé špiony a navazuje styky s protektorátem i Slovenskem. Ve svých 70 letech se vrací do Československa, kde se opět pouští do podnikání. Jenže dva roky po únoru 1948 je zatčen, obviněn ze špionáže pro USA (což se promítne i do procesu s Rudolfem Slánským) a v roce 1954 odsouzen na deset let žaláře. Teprve na počátku roku 1960 mu komunisté ze zdravotních důvodů povolují na šest měsíců přerušit trest. Hrdina Emanuel Voska tak 1. dubna 1960 sice umírá mezi svou rodinou, ale formálně jako vězeň.
Proč se k nim nehlásí?
Příběh Emanuela Vosky jsme vybrali kvůli datu jeho smrti. To ale neznamená, že je solitérní. Dají se vyprávět i jiné příběhy, třeba o sociálním demokratovi Františku Soukupovi, který byl jedním z hlavních mužů 28. října 1918, přispěl k sametovému charakteru tehdejší revoluce, přitom byl ještě rok před smrtí (ve svých 68 letech) zatčen gestapem.
ČSSD se jako jediná ze současných politických stran může hlásit k tak dávné tradici. Ale nehlásí se, alespoň ne nahlas. Kdo z vás to má? Kdo z vás má osobnosti, které spolupracovaly s Masarykem, patřily k mužům 28. října, postavily se nacistům a zavírali je komunisté? Tak se může právem ptát Jiří Paroubek. Když to nedělá, mimoděk dává za pravdu Mirku Topolánkovi, že oslovuje lidi, kteří chtějí vepřo knedlo zelo a zavřít všechny vyčnívající.
***
Sociální demokrat nemusí být jen člověk slibující jistoty a všechno všem, ale i frajer a hrdina, který se dokáže prosadit ve světě
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
