I o tom pojednává reportážní kniha Gabriela Garcíi Márqueze s názvem Zpráva o jednom únosu.
Ve své reportáži o sérii únosů, ke kterým došlo na přelomu let 1992-1993, Gabriel García Márquez těžko mohl pominout postavu neoficiálního medellínského vládce Pabla Escobara.
Jeden z astrologů dokonce sestavil Escobarův horoskop: „Příznačná pro něj byla surová panovačnost, despotismus, neukojitelná ctižádost, vzpurnost, neurvalost, neochota se podřizovat, anarchie, nekázeň a odpor vůči každé moci. A jednoznačné vyústění: náhlá smrt. Od 30. března 1991 měl na příští tři roky Saturna v pěti stupních, a měl do budoucna jenom tři možnosti: nemocnici, hřbitov nebo vězení. Čtvrtá možnost - klášter - se v jeho případě nezdála pravděpodobná.“ Po Zpovědi trosečníka a Dobrodružství Miguela Littína v Chile nyní tak nakladatelství Odeon přineslo v rámci vydávání Díla Gabriela Garcíi Márqueze již třetí reportážní knihu. Svět, který v ní autor předvádí, je sice v obrysech známý, v konkrétních „detailech“ však značně překvapivý až děsivý: „K profesím, které ona slepá válka postihla nejvíc, patřili novináři; vraždili je a unášeli, i když někteří naopak zběhli, když jim vyhrožovali nebo když je podplatili. Od září 1983 do ledna 1991 drogové kartely zavraždily celkem dvacet šest novinářů... V nejnovějších dějinách Kolumbie nebyly únosy žádnou novinkou. Každý ze čtyř předchozích prezidentů musel čelit nějakému únosu...“ Naštěstí v Česku nepožívá povolání novináře a funkce prezidenta takové důležitosti...
Budoucnost neexistuje Gabriel García Márquez v úvodu přiznává, že knihu začal psát po vybídnutí Maruji Pachónové a jejího manžela. Jmenovaná žena byla jednou z deseti unesených a měla to štěstí, že patřila i mezi těch osm, kteří únos přežili. Autor s velkým umem a velmi podrobně popisuje jednotlivé etapy jak z pohledu unesených, tak jejich rodin i politiků. Pablo Escobar nikdy nepřiznal, že by za těmito únosy stál on. Deset lidí totiž unesli „Vydatelní“, jak se poněkud tajemně označovali šéfové medellínské narkomafie, kteří byli ochotni složit zbraně a jít do vězení výměnou za to, že nikdy nebudou vydáni spravedlnosti ve Spojených státech amerických.
Deset unesených bylo po celé dny vězněno v malých pokojích, navíc ještě ve společnosti dozorců. Po většinu času jim ale únosci dopřávali alespoň čtení novin, sledování televize i rádia, a tak některé pořady a články přinášely především vzkazy uneseným. To však nic neměnilo na tom, že prostředí působilo tísnivě a psychické i fyzické zdraví vězňů bylo zkoušeno na nejvyšší možnou míru. Časem však docházelo i k svéráznému „přátelství“ mezi unesenými a jejich dozorci, většinou medellínskými mladíky, kteří si o své budoucnosti nedělali žádné iluze.
Po dvou vraždách se nakonec osmi uneseným podařilo dostat se na svobodu a Pablo Escobar naopak krátce poté nastoupil do vězení. Jenže žádný happy end se nekonal, přestože páter García Herreros, úspěšný prostředník ve vyjednávání, v jednu chvíli pronesl i tuto úsměvnou větu: „Escobar je dobrý člověk.“
Zprávou o jednom únosu, poprvé vydanou v roce 1996, se Gabriel García Márquez opět představuje nejen jako výborný vypravěč, ale i žurnalista. Vybral si atraktivní téma, které rovněž podmanivě ztvárnil. Jeho způsob vyprávění je sice tradičně poněkud košatější, ale těžko najít nějakou pasáž, nějakou kapitolu, kterou by bylo prospěšné pro celkové vyznění vypustit.
U kolumbijského nositele Nobelovy ceny je nicméně vždy třeba mít se na pozoru ohledně jeho politického zaměření. Tato karta ovšem tentokrát nebyla vynesena. Je jen s podivem, že téměř všichni politici zde vystupují jako pracovití, bystří a přívětiví chlapíci... Že by i v tomto směru byla Kolumbie tak diametrálně odlišná?
***
HODNOCENÍ LN **** Gabriel García Márquez: Zpráva o jednom únosu
Přeložil Vladimír Medek Odeon, Praha 2007, 256 stran
Zprávou o jednom únosu se Gabriel García Márquez opět představuje nejen jako výborný vypravěč, ale i žurnalista
