18. prosince 2006 15:04 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Dobrý manžel se hledá hůř než zubař

Pavla Čunková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavla Čunková | foto: Tomáš Hájek, Lidové noviny

PRAHA Označení za první dámu lidovců odmítá a své Valašsko by kvůli Praze neopustila. Bez Pavly Čunkové by přitom ale ani její manžel nebyl tím, čím je. Tato zubní lékařka s ním žije 24 let a přestože po politické kariéře netouží, na mnoho věcí mají společný pohled.

LN Vaše nejmladší dcera se prý svého tatínka před sjezdem lidovců zeptala, jestli je má rád. Máte vy ráda lidovce?
Volím je. Ale ta otázka je stejná jako se ptát, zda má někdo rád lidi.

Tak jste odpověděli i dceři?
S manželem ne, toho jsme vlastně už dlouho neviděli, i soboty a neděle trávil na krajských lidoveckých konferencích. Ale tuším, jak ta otázka asi vznikla. Když už děti nevidí tatínka doma, hledají ho alespoň v televizi. A tam o něm mluvili někteří konkrétní lidé po jedné reportáži o stěhování Romů. Holky to slyšely a začaly obě plakat, nemohla jsem je uklidnit. Manžel byl na zasedání zastupitelstva, ale protože holky nechtěly ani spát, stáhli jsme ho nakonec domů. Uklidnil je, ale pomohli vlastně až jejich spolužáci: Vyřídili jim vzkazy od svých rodičů, prý ať se tatínek nenechá, že jsou při něm. Všichni věděli, jaký ten problém s Romy ve Vsetíně byl, všichni tady věděli, jak některé reportáže a názory byly zkreslené.

Sama se vsetínským vystěhováním Romů souhlasíte?
Říkala jsem si, proč ti filmaři a různí kritici nepřišli a neudělali více rozhovorů se zdravotníky, s lékaři, se sestrami z polikliniky v sousedství tak diskutovaného pavlačáku.

Co se tam tedy podle vás dělo?
Sloužila jsem tam jen jednou za tři měsíce na pohotovosti, a to se vydržet dalo. Ale být tam denně? Binec, hluk, házení kamenů do oken, pokřikování. Když jsme odehnali dvě tři děti pod oknem, které na nás křičely, bylo jich tam dvanáct. Právě na pohotovost přišel pacient, Brňák, který byl v Karlovicích lyžovat a bolel ho zub. Stál v čekárně u okna a dlouze hleděl na pavlačák. Zvala jsem ho dál, říkal, že ho zub bolí, ale že se nemůže odtrhnout, že je to strašný zážitek něco takového uprostřed města. A to dům ještě fungoval, nerozpadal se, nebyl několikrát vypálený. To, co zažívali lékaři a sestry se snad ani popsat nedá.

A způsob vystěhování?
Je snad v pořádku, když jsou přinuceni platit si nájem, něco splácet, hradit elektřinu a vodu. Slušní lidé to tak dělají pořád. I ti, kteří nyní jezdí na kontroly, říkají, že je tam pořádek, že to snad ani nejsou ti samí Romové. Něco na tom je, když lidé mají povinnosti, vědí, že pokud svůj domov vybydlí, nový nedostanou. A pokud jde o ty, kteří šli do vesnic za hranice města, musím přiznat, že jsem u nich nebyla. Nevím ale o tom, že by si okolní obyvatelé stěžovali.

Politici určitě nezaskočili jen vaši dceru. Mají dostatečné morální zásady? Pravidla chování popsaná třeba v bibli?
Nevím. Chtělo by to přidat, chybí jim slušnější chování a ohledy. Nenarážím konkrétně na nikoho, bylo by jednoduché soudit z povrchní znalosti věci. Asi všichni lidé se shodnou, že ve většině případů mnohá obecně platná pravidla nerespektují. A nemusí jít jen o bibli.

Jaký je vlastně vztah rodiny šéfa KDU-ČSL k víře?
Manželova maminka-katolička si brala jeho otce v době, kdy byl nevěřící. Už tenkrát jí ale, pokud vím, musel slíbit, že nebude bránit v křesťanské výchově dětí. Ani manžel nebyl pokřtěn hned jako malý - když měl přes deset, oslovil ho jeden kněz, a on se pak nechal pokřtít. Vzpomíná na to jako na velký zážitek svého dětství.

Jak jste se vůbec seznámili?
S manželem jsme se poznali už na základní škole. Je o deset měsíců mladší, takže chodil o třídu níž. Kdybyste se mě tenkrát zeptali, určitě bych neřekla, že bych se s ním někdy mohla dát dohromady. Na základce o mně říkal, že jsem hujerka, o kterou by ani nezavadil. No uznejte - já jedničkář a on číslo školy, které znali všichni od uklízeček až po ředitele.

Co udělal, že si ho ta jedničkářka vůbec všimla?
Všechno se to později změnilo. Doopravdy jsme se seznámili asi až v křesťanské mládeži. Jezdili jsme tenkrát na sever Moravy spravovat kostely. Na oplátku nás pozvali i na zimu na běžky, a tak jsme se v té bandě mladých více poznali. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsme se brali - já byla po vysoké, manžel dokončoval dálkové studium na průmyslovce. Přiznání se k víře zavíralo dveře na školy. On na rozdíl ode mne neměl to štěstí, že se při přijímačkách našel někdo dobrý, kdo řekl, že mu náboženství nevadí.

Je víra to, co vám pomáhá zvládat životní těžkosti?
Určitě. Půl roku před naší svatbou, před 24 lety, měla tragickou nehodu manželova sestra. Srazilo ji auto a zemřela po pěti dnech. A letos následovala další podobně tragická havárie manželových rodičů, kterou nepřežil tatínek. Víra pomáhá, víme, že se s nimi jednou setkáme.

Může člověk o své víře zapochybovat?
Zrovna v takových těžkých situacích mnoho lidí zapochybuje. Nebrala bych to jako nenormální, je to běžná věc.

A vy jste zapochybovala?
Ta poslední havárie byla těžký šok. Když nám policista přišel oznámit, co se stalo, byl manžel v Praze. Řekli mi, že hodinu po nehodě tatínek zemřel a maminka byla v kritickém stavu, odvážel ji vrtulník. Nedávali jí moc šancí, ale v září se po několikaměsíčním léčení vrátila. Teď je v lázních. Byly to těžké chvíle, ale nemyslím si, že bych zapochybovala.

Když se řekne bible, evangelium, která pasáž vás napadne?
Asi Nový zákon, člověk si ho dokáže více převést do života a k srdci, vzít si ponaučení. Vybrat něco konkrétního je těžké - ale často mi vytanou na mysli pasáže o trpělivosti, tu potřebuje každý.

Pomohla vám trpělivost, když bývalá sekretářka obvinila vašeho manžela z obtěžování?
Věděla jsem o tom od začátku. Před třemi lety napsala první dopis a poslala mu ho do práce. Připadalo mi to hodně legrační, ale to nemůže pochopit nikdo, kdo ji nezná. První dopis byl plný vydírání, druhý už napsala šikovně. Vrátila jsem jí ho. Manžel se ale bál, že vše znovu účelově vytáhne před volbami, a tak po konzultaci se mnou celé dopisy zveřejnil. Tehdy ho nabádali, že není třeba uvádět celé znění, ale on to tak chtěl. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale věřím mu na sto procent. Poslední dopis jsem té dámě vrátila s žádostí, aby mne takové věci ušetřila, že o to nemám zájem. Byl to předvolební útok.

Pavla Čunková (48)

Manželka nového předsedy KDU-ČSL pochází ze Zlína, ale polovinu života už strávila ve Vsetíně, kde dostala po studiu místo zubní lékařky. Svého manžela si vzala ve 24 letech a má s ním čtyři dcery ve věku od 11 do 23 let. V jejich domácnosti nyní žije i maminka Jiřího Čunka, která se zotavuje po těžké autohavárii, při níž zemřel její manžel.

Šla byste vy sama do politiky?
Nešla. Volím lidovce, ale jejich členem nejsem. Jeden politik v rodině stačí, po dobu starostování byl manžel víc venku než doma a teď to bude ještě horší. Dosud býval alespoň na radnici, teď bude věčně v Praze. Ale už si zvykáme, on měl prostě ten adrenalin rád už od té doby, co se zabýval pyrotechnikou - a teď ho trošku dopřává i nám, když na něj čekáme.

Zabije alespoň vánočního kapra?
To dělá zásadně on. Já třeba králíka zabít umím, i když jen se sebezapřením, mám zvířata ráda. Naštěstí teď už nikdo v okolí králíky nemá. Kapra bych nezabila. Manžel si k tomu bere naše malé holky, vysvětluje jim všechno, ukazuje vnitřnosti. Když byly ještě úplně malé, říkala jsem, že tu krev vidět nemusí, ale on tvrdil, že z výchovného hlediska je to nutné. Jenomže s tím kaprem to u nás není jednoduché, vždycky kupujeme i nějakou jinou rybu. Vyžádal si to čas. K Vánocům totiž vždy v rodině mé i mého manžela patřila rybí polévka, a tu naše první tři dcery nechtěly jíst. Chodily, zacpávaly si nos, nevoněla jim. Manžel nakonec ustoupil, povolil navíc štiku či pstruha. A k rybí polévce vařím taky ještě nějakou další.

Je těžší si vybrat manžela, správného politika ve volbách, nebo dobrého zubaře?
Určitě manžela. Na tom záleží štěstí na celý život. U politiků - to víte, jak to s nimi chodí, je to pokaždé jinak. A vybrat si dobrého zubaře je důležité, ale to se dá změnit, s tím manželem to není tak jednoduché.

Miloš Šenkýř