Přeskočí jiskra. Jak se podobá Janovi, bleskne jí hlavou. Usednou a záhy se zapřede obvyklá vídeňská kavárenská konverzace. Na přetřes přicházejí básníci George, Rilke, Dehmel, Hofmannsthal. Mezi Krausem a baronesou však vzniká jiný druh konverzace, který nepotřebuje slov. Autem pak zajedou na Jadranskou výstavu. Zpátky jede s Krausem sama. Večeří spolu v baru Bristol. Ona hovoří o poušti, v níž žije po bratrově smrti, a muž, kterého poznala teprve před několika hodinami, všemu rozumí, jako by byl Jana znal. Že by ji rád „viděl samotnou, a přece byl při tom,“ řekne pak.
Fiakrem jedou po Praterallee, „míjející hvězdy, po 10 minutách se známe, každá pomoc marná - nedovolit blízkost povede do propastí...,“ zapisuje si do deníku čtyři dny po setkání a cituje jeho věty: „Kam hledí tato žena, proč tam nelze být - ten pohled, ten hlas, žalně jasný, a přesto sotva slyšitelný, dozněl - vliv na Rilkovu báseň - nic pro Vás, budu teď pracovat, mlčenlivé sliby třesoucí se rukou - už tolik let mě žádná žena tak neupoutala - rozumí mé bytosti, že potřebuje cesty, svobodu - mám být přítomna, když pracuje.“
Nazítří se u Krausova přítele, architekta Adolfa Loose, sejdou k typické vídeňské snídani na vidličku a pak jedou autem do Hainbachu: „Širá krajina, letní louka, pracovna, chaise longue -čaj v zelené sklenici.
Milovaná, řekni, co na poušti prožíváš.
Rozloučení,“ zní zápis v Sidoniině deníku po návratu z Vídně.
15. září přijde telegram: „Hluboký dík. Karl Kraus.“ A o několik dní později ještě jeden, reakce na její odpověď: „Ale sklenice na čaj byla modrá.“ Modrá čajová sklenice se stane jednou ze šifer jejich vztahu.
Pochopil mě jako ještě nikdo Sidonie se z Vídně vrací rozjitřená, rozervaná. Ani doma v Janovicích ale nedokáže dojít klidu. Muže, jehož pera se mnozí obávají, který je pokládán za nesmiřitelného, urážlivého, citově chladného a bezohledného, zažila jako něžného, citlivého, ba bezbranného člověka. Mistr jazyka, aniž by mnoho mluvil, pochopil podstatu její bytosti. Co ji však nejvíce mate, je podobnost s Janem, tatáž křehká fyziognomie, hra rukou, pohyby, vášnivá účast se světem, „žár“, jak to zná od Jana. Ano, dokonce to, jak přednáší texty, jí ho připomíná. Jako by jí ho mrtvý bratr poslal...
Podobnost mezi Janem Nádherným a Karlem Krausem, jež v počáteční fázi jejich vztahu hrála jistě důležitou roli, přetrvává jako neustálý spodní tón i později. Bude Sidonii jako nevysvětlitelný zázrak zaměstnávat znovu a znovu.
Deníkové záznamy z té doby odrážejí Sidoniino citové zmatení:
„K. K. mi vězí v krvi, působí mi trápení. Dopátral se mé bytostnosti, pochopil ji jako ještě nikdo. Nemohu nic dělat, když na něj nezapomenu.“ (14. 9. 1913)
„Kde najít toho, kdo rozezná i to nejtlumenější, nejtišší, to nejvzdálenější a bude je uznávat?“ (19. 9. 1913)
„K. K. mi otevřel nové království, nové možnosti. Jak skvostně to učinil.“ (19. 9. 1913) Počátkem října si Sidonie dopřeje malý oddech. Pátého října jede do Hellerau na provedení mystéria Zvěstování Panně Marii od Paula Claudela. Rilke ji čeká v Drážďanech na nádraží, na premiéru přijeli i Lou Andreas-Salomé a Franz Werfel. Werfel je rád, že se při této příležitosti seznámil s Rilkem, který si velmi cení jeho básní. O přestávce ho Rilke představí Sidonii. Té se však Werfel nelíbí, ba je jí téměř odporný a jedná s ním tak svrchu, že to Werfela hluboce urazí. Pomstí se tím, že o Sidonii šíří všelijaké pověsti, mimo jiné že baronesa určitou dobu jezdila po světě s cirkusem. To na kolbiště přivolá Karla Krause, a ten si počíná zcela nesmiřitelně. Werfel se omluví, jenže mu to není nic platné. V nejbližším čísle Pochodně bude řeč o „dětském virtuosovi“ Werfelovi a o Praze, kde se básníci „množí jako pižmové krysy“. Míněn je kruh mladých židovských básníků v kavárně Arco, k němuž náležejí i Werfel, Brod, Kafka a Haas.
Po návratu z Drážďan Sidonii opět pohltí vztah ke Karlu Krausovi. „Proč láska u muže i u ženy pokaždé znamená destrukci? A kde byste ji mohli zachránit (?), tam nenávidíte, k zastřelení - Jan,“ zapisuje si 11. října 1913 a pokračuje: „K. K. mi napsal: Nedejte se dočista strhnout, a já jsem odpověděla: Dočista strhnout, to je to nejkrásnější.“ Protipól k „peklu Vídně“ Sedmadvacátého listopadu 1913 přijíždí Karl Kraus poprvé do Janovic. Naráz pochopí jednotu zámecké paní a parku, Sidoniinu spjatost s přírodou. Právě toto ho k ní poutá a činí ji pro něj nepostradatelnou. Jako by motýl jeho krátkého, nikdy nezapomenutého dětství v Jičíně nalezl v janovickém parku nový domov. Na rozdíl od Rilka nehledá Kraus útočiště, refugium mimo normální svět. To, co potřebuje, je pól klidu, protipól k „peklu Vídně“, bez něhož však zároveň nemůže žít. Vídeň je jeho smrtící životní elixír. Rád by byl v Janovicích co nejčastěji, aby se pak mohl znovu vrhnout do víru života ve Vídni.
Znovu přijíždí o Vánocích, doprovázen Adolfem Loosem, a zůstane přes silvestra. Skutečná povaha vztahu mezi ním a Sidonií musí zůstat skryta. Nepříjemná a nedůstojná situace, která Krause nutí plížit se v noci potají do Sidoniiny ložnice.
Text je redakčně krácen, titulek a mezititulky LN. Poslední ukázku z knihy uveřejníme v zítřejších LN.
***
Skutečná povaha vztahu musí zůstat skryta. Nedůstojná situace Krause nutí plížit se v noci potají do Sidoniiny ložnice.
