Že se něco děje, jsem pochopil už před pár týdny, na jedné besedě o kriminalitě mládeže se středoškoláky. Pár si jich přišlo popovídat ještě po skončení besedy, jako obvykle mi líčili své domácí problémy s tím, že jde „o kámoše“. Až když odcházeli, zeptal se nečekaně jeden z nich: „A kde jste sehnal tu suprovou košili?“
Zasmál jsem se, ať si dělají srandu z někoho jiného. Flanelky samy jsou de mode nejmíň dvacet let a ta má patří k těm nejotřesnějším se svými velkými černobílými kostkami. Jako dědek si ovšem zase můžu dovolit ten luxus nosit košile podle zimy, a ne podle mladých holek.
Přesvědčili mě, že si legraci nedělají. Že právě tyhle košile začínají frčet nejvíc. Jen je o ně nouze.
Asi o týden později mě v Public TV, kde momentálně zpovídám lidi, kteří mi připadají zajímaví, chytila módní redaktorka. Taky takové děvče vzhledem na úrovni teenagerů. Tentokrát ji uchvátila nikoli košile, ale mé brýle.
Mé brýle mají ještě letitější historii než flanelová košile. Jakmile před léty začaly jít do módy úzké obdélníkové, zjistil jsem, že ten můj obstarožní typ s většími okuláry se stává neřešitelným problémem, když se jakkoli porouchá. Na rozdíl od košile, kterou tak nějak nevnímám, jsou brýle nejintimnější částí mého života. Jsou tím prvním, po čem sáhnu, když se ráno probudím, a tím posledním, co odkládám před spaním. Pokud jsem nahý s brýlemi, necítím se zdaleka tak nejistě jako oblečený bez brýlí. Nosit čočky kvůli své oční vadě nemohu a každá změna tvaru brýlí způsobuje tomu, komu doslova přirostly k obličeji, i nepříjemnou změnu zorného úhlu ve výhledu. Jako někdo chodí po antikvariátech, chodíval jsem jeden čas po malých očních optikách a žadonil, zda jim někde ve skladu, v posledním zapomenutém fochu nezbyly ty staré, nemoderní obroučky. Že je zaplatím zlatem.
A teď se mi bude mladé hezké děvče posmívat, že vypadám mezi škvíraři jako Brouk Pytlík? „Ale vůbec ne!“ ujišťovala mě až zoufale. „Naopak! Ty brejle jsou skvělý! Jen mi řekněte, kde jste je sehnal!“
Začínal jsem chápat, že zatímco jsem - alespoň co se módy týče -stál na místě, móda se zadýchaně hnala dál a dál, až oběhla celý vesmír a zase mě dohnala. Takže se teď stávám, aniž bych se o to sebemíň zasloužil, těžce módním.
Co když to tak bude i s dalšími věcmi? napadlo mě. Co když se najednou ve vlasech dívek objeví zase květiny a vlající hára kluků spoutají čelenky s nápisy MAKE LOVE NOT WAR? Co když zanikne pro nezájem neurotizující hluk techna, hip hopu a rapu, vrátí se zvonivé kytary a vzlykající hammondky a svět uvěří zase jednou víc v Buddhu než v konzum? A co další hodnoty?
To je ale blbost! řekl jsem si pak. K tomuhle přece nestačí jen zůstat stát na místě a čekat, až nás to dožene. A chtěl bych to vůbec vrátit? Vždyť už dneska vím, co všechno na tom bylo falešné, jen my, mladí a naivní, jsme to neviděli.
P. S. Včera mi vyprávěl jeden učitel hudby, jak nečekaně přibývá dětí, které se zase chtějí učit na klavír, kytaru, flétny a vůbec na nějaký hudební nástroj. Prý si to nedovede vysvětlit. Donedávna jich naopak ubývalo. No není to krásné?
