Předevčírem večer se ve Smetanově síni pražského Obecního domu sešlo publikum zčásti možná i nekoncertní – tedy ne koncertní v tradičním konzervativním smyslu, jako je posluchač, co s partiturou v ruce sleduje výkony hráčů. Takových tam moc nesedělo, a někteří tleskali, kde se nemá. Ale natěšené obecenstvo bylo, protože na programu posledního z klasických koncertů festivalu Prague Proms byla pocta Guiseppu Verdimu Notte alla Scala Viva Verdi! s pěvci proslulého operního domu. Co uprostřed horkého léta může být lákavější?
V takový večer se nehledají chyby. Říkat, že trubači se s orchestrem ve fanfárách z Aidy trochu honili, je jenom roztomilý bonmot. Ostatně charismatický dirigent Marcello Rota si s Českým národním symfonickým orchestrem podpořeným Kühnovým smíšeným sborem dobře poradil (asi že spolu pracují pravidelně) a společně vytvořili prostor pro potřebné vyznění výkonů sólistů.
Kdybychom je chválili za to, že mají krásné hlasy a že zpívají s jistotou, takže člověk v sále netrne v obavách, jestli pěvec svou árii dozpívá bez úhony, asi by si ťukali na čelo. My v Čechách ale víme své, a tak setkání s takovými profesionály je vždycky zážitek. Hrdinství ale prokázali stejně: vnadná Carmela Apolloniová (soprán), efektní Tiziana Carralová (mezzosoprán), v projevu uměřený Mario Malagini (tenor), sympaticky nevtíravý Gianfranco Montresor (baryton) ani úžasným basem disponující Gianluca Breeda a Paolo Pecchioli ani v ukázkách z jiných Verdiho děl nebo v koncertním provedení fragmentů z Aidy nedali znát, že se spolu s publikem taky v tom vedru určitě strašně potí. Důstojní, pohlední, do poslední chvíle dokonalí.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN