Paní Magda je moje dlouholetá pacientka. Bude jí šedesát a je v podstatě zdravá. Jejím největším problémem jsou přecitlivělost, úzkost, strach z nemocí a hrůza z doktorů. Příčiny jejích zdravotních potíží bývají prosté. Nejúčinnější léčbou je srozumitelné vysvětlení, uklidnění, případně kratší rehabilitace a psychoterapie. Paní Magda si takový přístup moc pochvaluje. Přestala brát léky, doktorům se na moji radu spíše vyhýbá. Ne vždy se jí to podaří.
Koncem června se po delší době objevila v mojí ordinaci. Bylo na ní vidět obrovské napětí. Před týdnem ji vylekaly pocity zalehnutí a hučení v obou uších. Hned běžela na ORL. Nic se nenašlo. To ji zneklidnilo ještě víc. Pokračovala na neurologii. Pan doktor ji vyšetřil a poslal na rentgen lebky a páteře. „Pak si snímky zamračeně prohlížel, něco odměřeně utrousil o osteoporóze, nic mi pořádně nevysvětlil a ještě přitom dělal ,hmhm‘. Jak dělá doktor ,hmhm‘, hned vím, že je to zlé,“ svěřovala se paní Magda.
Nejvíc může lékař pacienta zdeptat tónem nadřazenosti Vybavil se mi výzkum americké psycholožky Nalini Ambadyové. Zjišťovala v něm, kterým lékařům pacienti věří, a na které si naopak nejvíc stěžují. Ambadyová nahrála stovky rozhovorů lékařů s pacienty. Z každé nahrávky vybrala dva desetivteřinové útržky a odstranila z nich zvuky s vysokými frekvencemi. Výsledkem bylo huhňání, které si zachovávalo intonaci, výšku hlasu a rytmus, ale zmizel z něj obsah. Pak nechala několika osobám posoudit vřelost, nepřátelskost, dominantnost a úzkostnost krátkých záznamů.
„Hodnotitelé nic nevěděli o kvalitě jednotlivých lékařů. Nevěděli, jakou mají průpravu, jaké procedury obvykle provádějí. Nevěděli dokonce ani to, co lékaři pacientům říkají. Vše, o co opírali svůj odhad, byla analýza tónu lékařova hlasu. Když byl lékařův hlas hodnocen jako dominantní, pak byl lékař zpravidla jedním ze žalovaných. Pokud hlas zněl méně dominantně a spíš starostlivě, pak lékař patřil mezi ty nežalované. Ukázalo se, že nejvíc může lékař pacienta zdeptat tónem nadřazenosti,“ popisuje experiment Ambadyové Malcolm Gladwell v knize Mžik.
Hučení v uších je alarmem, aby si člověk odpočinul Paní Magdu jsem vyšetřil a nic nenašel. Vysvětlil jsem jí, že pocity zalehnutí a hučení v uších se obvykle objeví v situaci, kdy je člověk vystavený nepříjemnému hluku nebo přívalu informací. Mozek se začne bránit a spustí alarm. Nejde o vážnou chorobu, ale o pokyn k tomu, aby si člověk odpočinul a vyčistil hlavu.
V té době rostly houby jako po dešti. Každou volnou chvilku jsem vyrážel do lesa, který mám jen dvacet metrů od ordinace, a vracel se s košem plným hřibů. Neznám lepší způsob relaxace. Paní Magdě jsem poradil, ať na nic nečeká a také vyrazí.
Abych odlehčil atmosféru, svěřil jsem se jí s čerstvým zážitkem. „Před pár minutami jsem se zaběhnul podívat na hřibové naleziště. Narazil jsem tam na nějakého kreténa manažera. Německy hulákal do mobilu a domlouval si kšefty. Rozléhalo se to stovky metrů daleko. Vůbec nebylo slyšet ticho. Měl jsem sto chutí mu ten mobil urazit větví. Z lesa jsem musel utéct. Ještě teď jsem nervózní a hučí mi v uších,“ postěžoval jsem si.
Paní Magda měnila barvu z rudé na zelenou, chvíli mlčela a pak vyhrkla: „To byl můj manžel. On takhle hlasitě mluví pořád.“
O autorovi| Jan Hnízdil lékař
