Ještě před třiceti lety nebylo obvyklé vidět muže s kočárky či dětmi na hřištích. Fenomén tzv. „nových otců“, kteří se především snaží více starat o své děti, sílí od konce 80. let a podle všeho se to týká i Česka.
Philipp Schenker je divadelník a pochází ze Švýcarska. Má českou manželku, dvě děti a v Česku žije už deset let. Nechal se inspirovat představeními formace Secondhand Women o rolích žen ve společnosti a se skupinou divadelníků se rozhodl vytvořit hru s názvem Test. Ost. Er. On, ve které se mají muži vyjádřit o své roli. V tu chvíli ale narazil na problém: mužům se nechtělo o svých těžkostech či každodenním životě příliš mluvit.
„Máme asi větší strach, že bychom se mohli ztrapnit. Ženy obvykle dokáží být více sebeironické nebo mají trochu pragmatičtější přístup samy k sobě. My muži se bojíme přiznat věci, které se nehodí do chlapského klišé,“ říká Philipp. Na klíně drží malého syna, který občas upustí na zem model autobusu, aby upoutal pozornost - což se mu daří. „Pořád se, alespoň v Čechách, hodně hraje na to, že chlapi mají především zajistit rodinu, být bojovníci, sportovci a že se mají zajímat o jednu věc, ve které musejí být úspěšní.“
Podle původní představy se měl projekt zaměřit hlavně na současnou rolí mužů, ale nakonec vypovídá spíš o „hledání vzorů mužnosti“, o kořenech „mužství“. To prý vyplynulo z přístupu a preferencí ostatních herců a režiséra, kteří se tohoto projektu účastní. „Na Západě jsou muži celkem otevřenější. Tady se to také začíná měnit, ale přesto Češi nechtějí příliš rozebírat mezi sebou například rodinné nebo jiné intimnější otázky. Radši se soustředí na pracovní nebo zábavná témata nebo na něco, co nemá s rodinou příliš společného,“ říká Philipp. On sám patří k těm mužům, kteří svou roli v rodině vidí jinak než jejich otcové. Reprezentuje fenomén, který někteří experti shrnují pod pojmy „noví otcové“ či „revoluce otců“.
Zní to trochu nadneseně, ale docela dobře to vystihuje podstatu věci - role mužů v rodině se postupně od 60. let minulého století (radikálněji od 80. let) proměňuje. Samozřejmě to neplatí absolutně, ale například mezi vzdělanými muži žijícími ve městech je tento posun patrný. Neochota či rozpaky ventilovat své pocity k tomu patřící jsou jen průvodní znaky, protože v hlavách mužů stále přežívá obraz muže, který nesmí dávat najevo emoce, protože jinak ukáže svou slabost a ženy o něj nebudou mít zájem. Tento obraz muže „tvrďáka“ se překvapivě objevil teprve v moderní době. Ke konci 20. století se sice trochu mění, ale jak poznamenává Oystein Gullvag Holter v textu „A revolt for equality? On men, women and gender discrimination“, vzorec „velcí muži nepláčou“ zdaleka neztratil na síle.
Zkrátka, muži to dnes nemají snadné, tedy pokud se odchýlí od stereotypů svých otců, jejichž role byly ještě před třiceti lety jasně dané - muž má zabezpečit rodinu a má ji zajistit technicky a žena se má postarat o zbytek, zejména o děti a samozřejmě i o manžela.
„Pozitivní posun je patrný v mnoha oblastech, ačkoli je stále mnohdy latentní a upozaděný. ,Děti/dětství/péče jsou ale oblastí‘, kde je posun výrazný,“ píše Holter. Tato změna s sebou pochopitelně nese i vyšší emoční zátěž: muž se musí chovat jinak, než předpokládá vžitý vzorec, je hodnocen i podle mnoha jiných kritérií, než je pouze finanční či technické zabezpečení chodu domácnosti. Zároveň tato „proměna“ muže vyžaduje trpělivost a důvěru ženy. Následující text je „s muži o mužích“. Nemá být varováním, „antifeministickým“ příspěvkem či něčím podobným, pouze se snaží popsat, čím procházejí někteří dnešní otcové, když se snaží být co nejlepšími a „novými“ rodiči.
Prudší zatáčka „Řekl bych, že jde o domestikaci chlapa,“ popisuje psycholog Jeroným Klimeš současnost a proměnu role muže. „Už není zapotřebí, aby chlap nosil dříví, vyspravil střechu, ale je zapotřebí, aby pomohl s dětmi, aby s nimi dělal úkoly, aby myl nádobí, aby vysával a podobně. Tahle změna je vlastně přesun chlapa z exteriéru do interiéru a to mu, obecně řečeno, nedělá dobře. On se to sice naučí, ale je to pro něj poměrně atypická role.“ Psycholog vysvětluje, jak radikálně se v posledních minimálně dvou dekádách změnil mužský život - ženská proměna podle něj proběhla pozvolněji: „Je to pro muže prudší zatáčka než pro ženy, takže z ní samozřejmě víc vylétávají.“
Podobný postřeh měl Sean Elder v roce 2005 v časopise Psychology Today v textu nazvaném „The Emperor’s New Woes“ (Císařovy nové útrapy): „Změny v ženských životech - jejich role, ambice, příležitosti - byly posuzovány ze všech možných úhlů. Ale životy mužů se také změnily, mnohem zmatenějším, mnohem protichůdnějším a často méně vítaným způsobem. Muži se neprosili o redefinici svých rolí. Nyní však shánějí návod napsaný malým písmem - a také překladový slovník.“
Čísla, která jsou v Česku k dispozici, nenapovídají, že by došlo k radikální proměně v chování mužů, což může být způsobeno i tím, že průzkumy obvykle zahrnují všechny věkové kategorie a nejsou zaměřeny na srovnání určitých socioekonomických skupin. Podle výzkumů muži sice více pomáhají v domácnosti (byť pořád málo, jak neopomíná zdůraznit každá genderová literatura), ale nejde o žádný skok. „U určitých skupin mužů tomu tak bude, i když v zahraničí, speciálně ve Skandinávii, se muži podílejí mnohem víc... Ale je známo, že muži, kteří se podílejí na domácích pracích, dokáží více ocenit ženu,“ říká Petr Pavlík z Katedry genderových studií Univerzity Karlovy v Praze.
„Mužova práce v domácnosti má ,charakter výpomoci‘, která možná potěší, ale na kterou se nedá vždy plně ,spolehnout‘. Muž je, pokud jde o dělbu práce v domácnosti, spíše v roli pomocníka než v roli partnera,“ napsala v roce 1999 socioložka Hana Maříková v práci „Muž v rodině: demokratizace sféry soukromé“.
Větší role muže je patrná z pomoci při výchově dětí, byť i ta zůstává stále ženskou doménou. Mimo jiné i kvůli určité konzervativnosti žen. Jak píše Maříková: „Ženy tím, jak urputně lpí na své rodičovské roli, tak vlastně brání svou pozici a roli rodiče při výchově dětí i svou nezastupitelnost v ní. Ženy se v otázce výchovy dětí a své úlohy v ní projevují jako více konzervativní v porovnání s muži, neboť se nechtějí vzdát svého (dosavadního výsadního) postavení.“
Dnešní „nový otec“ je v zajetí tradičního vzorce a požadavků ze strany žen a okolí (časopisy, film), aby se choval jinak. A toto nedefinované „jinak“ může způsobovat problémy a napětí: muž chce pomáhat, ale nachází se v „hájemství“ ženy a jeho příspěvek je stále vnímán spíše jako „výpomoc“.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Zároveň musí zvládat svou tradiční roli živitele, protože takový je stále převládající mentální vzorec společnosti. „Občas ženy mužům příliš nevěří, že by také mohli být s dětma. Je to takové oboustranné podezírání, že to muž nezvládne,“ podotýká Philipp Schenker.
Kdo je slabší pohlaví?
„Jsem jen unavenej. Cítím, jako bych na únavu a úlevu neměl právo - vedle matky starající se celý den o děti. Mám někdy pocit, že se muži dostávají do pozice matek za socialismu, které musely zvládat domácnost i práci... Cítím také, že muž je daleko méně přizpůsoben k péči o děti, takže jsem možná unavenější, než by po stejné práci byla žena.“
Tato odpověď pochází z ankety uspořádané pro účel tohoto textu mezi šesti třicátníky s vyšším vzděláním žijícími v Praze. Nejde tedy o žádný reprezentativní vzorek, ale o pouhou, i když bezesporu výstižnou, ilustraci k tématu. Oslovení „noví otcové“ se snaží především věnovat dětem, což znamená, že ráno s nimi obvykle vstávají, popřípadě jim dělají snídani a vodí je do školky či školy a po návratu z práce je jejich minimální náplní koupání a uspávání („což je zdaleka nejotravnější povinnost, protože s ním musím být potmě v pokoji hodinu, než usne,“ popsal svou zkušenost jeden otec).
Také se většina z oslovených snaží „uvolnit“ ženu z jejích povinností alespoň na několik hodin (v jednom případě jde i o den týdně), aby měla volný čas, který může strávit podle sebe, popřípadě prací na částečný úvazek. Jak napsal jeden z otců: „Dnešní ženy totiž na rozdíl od svých matek požadují i ,volný čas‘. A mají spoustu možností, jako ho prožít bez mužů.“
Pomoc manželce se týká i domácích prací, ale tady je jakékoli hodnocení, jak vyplývá z průzkumů, mnohem komplikovanější, protože se jenom těžko měří a například ženy mají tendenci nadhodnocovat počet hodin, které jejich muži domácími pracemi skutečně tráví. A je otázkou, jestli má nějaký smysl soustředit se pouze na součet hodin, jak se často děje - rovná se jedno mytí oken jednomu, pěti nebo deseti umytí nádobí apod.? Mezi domácí práce, s nimiž oslovení muži nejčastěji pomáhají, patří nákupy, luxování (v jednom případě každodenní), vytírání či mytí nádobí. „Je to podle toho, jak moc pozdě se večer vrátím z práce. Zhruba obden myju nádobí, 2-3krát týdně chodím nakoupit, plus občasné vytírání podlahy či luxování. Exkluzivní práva mám doma na vynášení odpadu.“
„Tam, kde na péči o dítě participuje otec, bývá zpravidla spokojenější i matka, vztah mezi partnery se prohlubuje a sílí porozumění mezi nimi. I když to nemusí automaticky znamenat, že k rozpadu partnerského soužití do budoucna nedojde,“ píše socioložka Hana Maříková v textu „Otec v péči o dítě a při jeho výchově“.
Tento fakt si uvědomují i muži oslovení v anketě. Všichni tvrdí, že hlavním důvodem, proč se snaží více zapojovat do chodu domácnosti, je jednak snaha ulehčit práci manželce, „protože to má těžší“, a pro některé z nich je to i způsob zajištění „klidu“ svého, potažmo rodinného. Nicméně všichni přiznávají, že je do jisté míry jejich role frustruje či stresuje: „Chlapi víc dbají o domácnost, baví je být s dětma atd. Na druhou stranu je to dost stresující - být stoprocentní táta a vykonej pracovník.“
„Řekl bych, že muži se po všech stránkách stali ,slabším pohlavím‘. Je na ně vyvíjen enormní tlak, aby na jedné straně byli úspěšní v profesionálním životě a současně aby věnovali ohromné množství času rodině, což nejde skloubit dohromady. Takže velká část prostě jednu z těch dvou věcí vzdá... Mám dojem, že jsem frustrovaný permanentně.“ A pro ilustraci ještě jedna odpověď: „Zní to možná divně, ale obrazy ,otce hlavy rodiny‘ a ,matky pečovatelky‘ jasně definovaly role v některých vztazích. Ty časy jsou pryč a mnoho lidí se v určitém bodě nemá o co opřít, když třeba přijde nějaká krize.“
„Způsobuje to zmatek, pochyby o roli, pochyby o hodnotě, vede to k přehodnocení prací, které jsou vhodné a které nejsou vhodné pro chlapa,“ hodnotí negativní stránky proměny role muže Jeroným Klimeš. „Vytvoří se ale norma, kterou budoucí generace budou vnímat mnohem bezproblémověji než ta dnešní.“
Nemusí ovšem jít pouze o negativní zkušenost, i když řada mužů může také onen stres či frustraci (ať už subjektivní či objektivní) řešit únikem před rodinou do práce. „Záleží na tom, jak se na to zmatení díváte. Člověk, aby se vyvíjel, musí se měnit - a to není negativní. Třeba ženy se během minulého století musely změnit výrazně,“ tvrdí Petr Pavlík. „Starat se o manželku, děti, vařit, luxovat může být pro řadu mužů věc, která vede k uspokojení a rozvoji osobnosti.“ Když zmizí hlad Podle všeho se tedy nějaká část mužů vzdává svých výhod, označovaných za tradiční: „Tak to ani náhodou, že bych byl jako můj otec. Pro něj péče o rodinu končila tím, že přišel domů z práce, čímž měl ,odpracováno‘ - zajistil přísun peněz,“ zněla jedna z odpovědí v anketě.
Příčin postupné proměny bude celá řada. „Proměna role muže ve společnosti je dlouhodobá a nezastavitelná, navíc ani v dějinách nebyla role muže a ženy vždy přesná a neměnná. Tato proměna není žádná tragédie a myslím si, že se s tím dokáže většina mužů bez problémů vypořádat,“ říká prezident Českého svazu mužů Jiří Šolc a vystihuje podstatu věci: nemá smysl se snažit cokoli konzervovat, označovat za tradiční či neměnné. Ale stejně tak jsou podle Šolce nepatřičné i snahy proměňovat společnost rychleji - například různými direktivami -, než je ona sama schopna ustát: „To skutečné napětí a ohrožení vztahů vidím v neustále sílících snahách o zavádění různých „kvót“ a nepochopitelných ,eurodirektiv‘. Za vrchol těchto hloupostí považuji snahy prosadit zákonem rozdělení domácích prací nebo snahy poměřovat vykonávané činnosti,“ dodává.
Jeroným Klimeš považuje za klíčový okamžik, který vedl k proměně muže, překonání hranice hladu, což se v Evropě stalo na přelomu 40. a 50. let minulého století: „To je chvíle, kdy zmizí písničky o hladu. No, zkuste si představit, jak třeba Aneta Langerová zapěje tklivou píseň o tom, že den nejedla. To je nesmysl. Ani Karel Gott v nejtěžších svých chvílích nezazpíval: Raději bych si nacpal břicho rohlíkem“
Ve chvíli, kdy zmizel hlad, se podle Klimeše začaly řešit problémy, které nejsou „existenciální, ale zbytné“, například otázky týkající se životního standardu, rolí ve společnosti apod. Psycholog to ukazuje na Maslowově hierarchii potřeb, která se graficky znázorňuje jako pyramida. Její základnu tvoří fyziologické potřeby jako hlad či žízeň, nad ní jsou potřeby bezpečí, potřeby sounáležitosti a lásky, potřeby uznání, kognitivní potřeby, estetické potřeby a nejvýše jsou potřeby seberealizace. „A jak postupujeme výše, tak se objevují nové potřeby a problémy. Ty jsou sice vyšší, ale zároveň mnohem labilnější,“ tvrdí Klimeš.
Zajímavý postřeh má i americký klinický psycholog Robert Rodriguez z Columbusu v Ohiu. Podle něj řada výzkumů naznačuje korelaci mezi „domestikací muže“ a biologickými změnami v jeho těle. „Ve vyspělých zemí klesá u mužů hladina testosteronu. Zvyšuje se neplodnost, která je způsobená zejména nižším počtem spermií a jejich nižší kvalitou,“ napsal Rodriguez v e-mailu. „Narůstá také počet celoživotních vztahů u lidí stejného pohlaví z důvodu biologického či z frustrace. Je to proto, že tělo (biologie) reaguje na nové role (chování)?“
Vyřešení nutričních potřeb společnosti může být bráno jako základ, podobně jako biologické změny, ale je nutné zmínit další vlivy, které stojí za poměrně velkými posuny ve společnosti. Mezi ně patří přechod ke konzumní společnosti a vývoj technologií. Ještě v nedávné minulosti museli muži zajišťovat domácnost nejen finančně, ale i technicky, takže věnovali dost času opravám různých zařízení. Zároveň mnoho rodin vlastnilo zahrádky či drobné zvířectvo a v českém případě sehrávalo svou roli v „zaměstnanosti“ mužů i chataření. Jak se ovšem rozšířila nabídka trhu a zvýšila dostupnost zboží a služeb, začal mužům přebývat čas. Z této skutečnosti se pak zrodil požadavek, aby se věnovali více rodině.
Je důležité připomenout ještě dva faktory: hromadný vstup žen na pracovní trh a feministické hnutí, respektive jeho promítnutí do masové kultury, a debaty o postavení a výchově dítěte. „Film byl ovlivněn feministickou teorií a vůbec rezonancí ženského hnutí v zahraničí, kde ženy byly v řadě věcí mnohem emancipovanější. Vezměte si třeba film Thelma a Louise, což je variace na klasické mužské filmy,“ říká Pavlík. Je ale řada dalších filmů, které dobře kopírují ženské představy o tom, jak by se měl chovat „nový muž“. Nelze třeba opomenout francouzskou komedii Tři muži a nemluvně z roku 1985. Příběh sebestředných mužů, kteří naleznou nemluvně a dokáží se o něj přes řadu potíží postarat a zamilovat si je, se dá považovat za krystalický příklad toho, jak se chlap dokáže proměnit ve skvělého otce dle ženských představ.
V neposlední řadě hrají důležitou roli i děti, či spíše představy o tom, jaké má být jejich postavení v moderní rodině. Děti byly posunuty do centra naší pozornosti v pozitivním i negativním smyslu (to se týká třeba rozvodových pří). Ze všech stran se na rodiče hrnou informace o tom, co je pro ně dobré, jak se k nim mají chovat, kolik času jim mají věnovat, aby z nich vyrostli „ideální“ dospělí (ať už to v představě zejména rádců ve všech médiích znamená cokoli). Z toho všeho celkem logicky vyplynul požadavek, aby muži převzali nejenom časovou, ale i emoční část výchovy potomků. Muži se tomuto tlaku podřizují, protože nikdo nechce být špatný otec.
„Stalo se to společensky přijatelným a žádoucím,“ uvedl jeden z otců v anketě. „Pro muže to znamená unikátní možnost zažít neopakovatelné a klíčové momenty při růstu dětí... Když člověk propásne péči v určitém věku, věc může byt ztracena.“
Výše popisovaná proměna však není idylická a v určitých ohledech při ní mohou muži „trpět“ mentálně mnohem více než ženy. Jeroným Klimeš hovoří o tom, že se v současnosti vytváří „nová rovnováha, ze které se postupem času stane rituálně i verbálně uchopená identita, a ta se bude předávat dalším generacím. A z toho vzniknou nové rodiny, které nastaví novou normu.“ Proměna podle něj bude trvat tak 50-100 let. A samozřejmě to nepůjde bez spolupráce mužů i žen.
„To je to, co říká gender ženám: rovnost neznamená, že se vyrovná pouze vaše postavení, ale vyrovná se i postavení mužů. Musíte začít chápat, že i otcové mohou mít jiné přístupy k výchově, že se mohou starat o děti jinak než vy,“ uzavírá Pavlík. „Naše doba je úžasná, protože objevujeme věci, které naši otcové objevovat nemohli, jelikož byli tak svázaní svou rolí a okolím, že kdyby vařili, tak by se o nich říkalo: ,Ten je nějakej divnej!‘“
***
Životy mužů se změnily mnohem zmatenějším, mnohem protichůdnějším a často méně vítaným způsobem. Muži se neprosili o redefinici svých rolí. Nyní však musejí shánět návod napsaný malým písmem -a také překladový slovník.
Záleží na tom, jak se na to zmatení díváte. Člověk, aby se vyvíjel, musí se měnit - a to není negativní. Starat se o manželku, děti, luxovat může být pro řadu mužů věc, která vede k uspokojení a rozvoji osobnosti.
Petr Pavlík katedra genderových studií
Způsobuje to zmatek, pochyby o roli, vede to k přehodnocení prací, které jsou a které nejsou vhodné pro chlapa. Vytvoří se ale norma, kterou budou příští generace vnímat méně problematicky než ta dnešní.
Jeroným Klimeš psycholog
U mužů klesá hladina testosteronu. Zvyšuje se neplodnost a také narůstá počet celoživotních vztahů lidí stejného pohlaví z důvodu biologického či z frustrace. Je to proto, že tělo (biologie) reaguje na nové role (chování)? Robert Rodriguez klinický psycholog
O autorovi| Autor je redaktor LN
