Spisovatelka, která nemůže psát. Tak o sobě v knize Rok kohouta několikrát hovoří Tereza Boučková. A také často popisuje zbytečné vysedávání nad notebookem. A pak vydá knihu, která má stránek víc než všechny její předchozí prozaické texty dohromady. Tento optický klam známe již od jiných autorů. V denících hořekují nad tím, že stále nepíší to hlavní -a tím hlavním se pak ukáže být to vedlejší, tedy právě deníky. Stejně to dopadá s Terezou Boučkovou v případě Roku kohouta. Jako by jen takovouto přetržitou formou bylo možno přesně zachytit současnou dobu. A že by nám také přece jen byla bližší slovanská košile -tradice ruských zápisků - než románský kabát - romány?
Co se stalo po Smradech Tereza Boučková (1957) obdržela za svou prvotinu Indiánský běh v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Následovaly knihy Křepelice (1993), Když milujete muže (1995), Krákorám (1998) a také soubor fejetonů Jen tak si trochu schnít (2004). Vloni rovněž měla premiéru autorčina divadelní adaptace Felliniho Silnice. Co se týče filmového světa, v roce 2002 byl podle scénáře Terezy Boučkové natočen snímek Smradi a další scénář Zemský ráj to napohled získal Cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář.
Snaha o jeho realizaci je jedním z refrénů Roku kohouta - vedle nemožnosti psaní a také problémů se dvěma adoptovanými syny. To vše ve volně plynoucích zápiscích. O tom, že však nic není v této knize až tak náhodné, svědčí třeba to, že kniha začíná smrtí a končí narozením.
Co nám ale autorka ještě může říci nového? Víme, že je dcerou Pavla Kohouta, že zamlada podepsala Chartu, že je podruhé vdaná, že si s nynějším manželem osvojili dva syny, a teprve potom se jim narodil syn vlastní, a že s nimi žijí na jakémsi vystrkově...
Dalo by se říci, že naštěstí si s touto otázkou Tereza Boučková hlavu nelámala a začala vyprávět. Ale patrně si s ní hlavu lámala až běda, protože je zde velký posun -adoptovaní romští kluci se totiž vymykají rodičovské kontrole. A nejenže se stávají nezvladatelnými a dělají si tedy, co chtějí, ale ten mladší navíc začíná svou rodinu soustavně okrádat.
Doma všechno zamykáme Vynořují se tak otázky, které si samozřejmě klade nejen čtenář, ale především sama autorka zápisků: Zvládli s manželem výchovu chlapců nejlépe, jak mohli? Mohlo to dopadnout jinak - a je v okolí nějaký odlišný případ? A také: Jak dlouho člověk vydrží doma schovávat a zamykat před synem to, co by mohl ukrást či sníst? A je autorčino navštěvování pražských divadel a kin a také pěveckého souboru v souvislosti s vážnými rodinnými problémy hodné podivu, či naopak velmi pochopitelnou kompenzací domácí krizové situace?
Tereza Boučková popisuje, jak seká trávu, jak jezdí do města kvůli problémům se syny, jak její manžel dává přednost kolu před ní, jak jejich nejmladší syn hraje fotbal, jak se doma hádají a rvou či jak se schází se svým dramaturgem. To vše je poutavým čtením - text je silný, ať jde o zachycení jízdy na kole, komentář k fotbalovému mistrovství světa (jak trefný) či o vyprávění o nezáviděníhodných zážitcích s osvojenými syny.
Třeba když vypravěčka nejprve na silnici zahlédne prostředního syna Lukáše na svém kole - vzápětí však cyklista bleskurychle zmizí, až po delším pátrání matka spatří v lese ležící kolo, opodál i syna... a jejich zraky se mlčky setkají. Podobná schizofrenie vévodí i vztahu s nejstarším synem - při náhodném setkání ve městě dělá, že nevidí, jindy ale sám napíše esemesku.
Knize často vládne nejen nerozhodnost, ale především nejednoznačnost. Autorka není ani bohorovnou vypravěčkou, ale ani hysterickou předkladatelkou vlastní pravdy. Při čtení tak nevzniká pocit, že na nás někdo bezradně kydá svou bezradnost - text plyne poklidně, avšak jeho intenzita přitom nepolevuje.
Neboť Rok kohouta nabízí blízké setkání s člověkem, který se zdá být příjemně unaven životem -v tom smyslu, že nemá sílu dělat nejrůznější pózy ani cokoliv zamlčovat. A tak skládá svůj příběh z všednodenní banality stejně jako z nečekaných - nemilých - událostí, to vše těsně vedle sebe. Přesně, jak se to děje v životě. Nová kniha Terezy Boučkové je velmi milým překvapením minimálně letošní literární sezony.
HODNOCENÍ LN ***** Tereza Boučková: Rok kohouta
Odeon, Praha 2008, 336 stran
