K onomu nešťastnému Vinklářovu vystoupení
Ad LN 19. 9.: Nejen Cvach, ale i Král Lear
Jako lékař Josefa Vinkláře, který po 20 let alespoň šestkrát ročně kontroloval jeho diabetes, jsem znal dokonale jeho zdravotní stav. Nelze tvrdit, že prodělal mozkovou mrtvici. V roce 1993 při cestě do Ústí nad Labem došlo k přechodné nedokrevnosti mozku v důsledku zevního útlaku tepny od krční páteře bez jakýchkoliv dalších následků. Celých 20 roků zůstal bez orgánových komplikací cukrovky, což svědčí o ukázněném přístupu k léčbě (ať bulvár píše cokoliv), jen zlozvyku kouření se nedokázal zbavit.
Vysvětlení vyžaduje ono nešťastné vystoupení na tribuně na Václavském náměstí vedle komunistických hodnostářů krátce před listopadem 1989. Není pravda, že to nebylo pod nátlakem nebo alespoň tlakem. Seděl jsem půl metru od telefonu, kterým hovořil se svým šéfem, a ten znamenal pro herce v Národním divadle autoritu. Text onoho projevu, doručený do Národního divadla, měli předčítat před ním dva přední členové činohry - jeden z nich je už po smrti - a pro nemoc nebo jiné důvody se omluvili. Když se chtěl vymluvit Josef Vinklář, jemuž jsem nabízel lékařské potvrzení, jeho šéf se rozzlobil s tím, že třetí odmítnutí si Národní divadlo už nemůže dovolit. Tolik jsem vyrozuměl z onoho telefonování. Škoda, že dnes nežije ani účastník tohoto rozhovoru.
prof. MUDr. Vladimír Bartoš, DrSc., Centrum diabetologie IKEM
Odsudek Mašínů?
Samé výmluvy
Ad LN 19. 9.: Topolánek chválil Mašíny
Proč si lidé, kteří bratry Mašíny odsuzují, nepoloží otázku: co by se stalo, kdyby Mašínové nebyli jen dva (nebo pět), ale kdyby jich v patnácti milionovém státě alespoň 50 tisíc? Jak dlouho by pak komunistický režim vydržel? Odsudek Mašínů je především výmluva, proč jsem se taky nezapojil do odboje. Petr Mašek, petr _masek@nm.cz
Válka, ve které směli zabíjet jen komunisti
Ad LN 22. 9.: Bratři Mašínové a vysoké nároky na hrdiny
Československo padesátých let nebylo ve válečném stavu, avšak v únoru 1948 komunistická strana poslala proti odpůrcům do ulic ozbrojené milice a tím zahájila studenou občanskou válku. Vlastně ani ne studenou - plenili, jímali zajatce a otroky, věšeli a stříleli. Už podle římského práva páni měli právo vzpurné otroky hubit. Zejména ty, co nechtěli otročit a chtěli žít jinde - a drze mleli cosi o jakémsi „lidském právu“. Ten, kdo otroka pronásledoval až na území cizího státu a zastřelil ho, je rytíř bez bázně a hany, bránil mír a klidný spánek našich dětí a při nejmenším dostal za odměnu dovolenku, střelba mu tedy stála za to. Ti, kteří si naopak prostříleli cestu na svobodu, jsou zločinci (když nestříleli, byli chyceni a oběšeni). Komunisti vedli občanskou válku s tím, že zabíjet smějí jen oni, a tak to také bylo - až na výjimky, až na Mašíny. Ve válce žel hynou i nevinní.
Na Jáchymovsku si zas s oblibou stříleli z věží vězně „na útěku“ i na útěku. Kdyby vězeň získal zbraň a vystřelil na bachaře, těžko si představit, co by se dělo... vlastně lehko, není třeba velké představivosti: 5. září 1950 se pokusilo několik dvacetiletých vězňů o útěk. Odzbrojili bachaře a spoutané je spustili na dno nově budované šachty Adam. Spoutali je, ale neublížili jim. Byli chyceni, mučeni a 21. října 1950 (!) komunisti čtyři oběsili - nejmladšímu bylo osmnáct.
Hrdinní bachaři byli po právu (rudém) odměněni, povýšeni, a jestli neumřeli, žijí dodnes - spokojeně užívajíce nadprůměrných důchodů (možná nespokojeně).
Jiří Navrátil, Praha
Vládly zde ideologie, nyní vládnou prachy
Ad LN 20. 9.: Politická situace vadí většině lidí
Ani se nedivím. Parlament (Poslanecká sněmovna i Senát), vláda a soudy, tedy všechny tři zdroje moci státu (tedy občanů tohoto státu) nepatří, zdá se, občanům. Staly se z nich jakési burzy, kde se kšeftuje s pozicemi, vlivy, tlaky - všude jde samozřejmě hlavně o peníze. V minulém století dominovaly ideologie - nacismus, komunismus, idea hippies, zen-buddhismus atd. atd. Tomuto století vládnou prachy. Nic proti nim, jsou „mimo dobro a zlo“ a zbraň také nemůže za to, použije-li ji vrah, ale jestliže ve státě, který si říká demokratický, mají i ty nejjednodušší morální zásady tak malou šanci, je to zlé. Není to otázka „levice nebo pravice“, ale hlavně vůle a jakési normální slušnosti. Kdo se toho dovolává, bývá označen „pragmatika“ za moralistu, který se vznáší někde v oblacích. To ovšem není pragmatismus, ale (abych zůstal u cizích slov) pustý utilitarismus, na nějž doplatíme časem všichni - ani o tom nebudeme (hned) vědět.
Milan Jíra, Praha
