Ad LN 29. 11.: Divadlům docházejí peníze
Proč pražská divadla požadují dotace? Nechápu. Pravidelně se snažím koupit lístky, trávím desítky minut na internetu a obvoláváním pokladen, a ačkoliv se snažím vybrat si z několika divadel, několika představení a několika termínů, odpověď je vždy stejná: Vyprodáno. Vyprodáno. Vyprodáno. Poptávka je prostě vyšší než nabídka. Divadelníci, zvyšujte ceny! Spokojeni by mohli být všichni. Daňoví poplatníci, kteří nechtějí chodit do divadla. Daňoví poplatníci, kteří chtějí chodit do divadla a nyní si přispívají na to, aby se do divadla nedostali. Studenti a důchodci, kterým by mohly být poskytnuty vysoké slevy.
Vojtěch Harok, v.harok@centrum.cz
Čekání na Kremličku
Ad LN 19. 10.: Důchodci prý vydají měsíčně o 720 Kč víc
„Máme málo, chceme přidat!“ Od vrcholných manažerů až po nekvalifikované dělnické profese zní toto volání. Roste ekonomika, rostou mzdy, nezřízeně rostou ceny a státní kasa se plní. Co ale také roste, je vztek armády důchodců. Občanů, s nimiž se nikdo nebaví: tady máš v průměru 350 korun valorizace na inflaci (že bude výrazně vyšší než očekávaná, je už dnes jasné) a tím to končí, peníze jsou na jiné věci. S vámi se budeme bavit zase až před volbami, ale tentokrát vám slíbíme ne tisícovku, ale rovnou patnáct stovek. Hlavně nám dejte své hlasy.
Jsem pravicově orientovaný volič a s komunismem jsem si užil své. Jestli ale bude současná vláda, a ODS zvlášť, ignorovat dialog s důchodci, na něž vlna zdražování dopadá nejvíce, a oni na rozdíl od jiných skupin nemohou stávkovat, zadělává si na budoucí průšvih. Tento stav totiž přímo vybízí nějakého nového Kremličku, aby se tohoto nespokojeného voličského potenciálu ujal a v příštích volbách zavařil všem zprava i zleva.
Jiří Jelínek, Česká Lípa
Módní sebemrskačství
Ad LN 22. 11.: Diskriminace?! Ve zvláštních školách...
Velice mě potěšil článek televizního reportéra Josefa Klímy o údajné diskriminaci. Už dlouho jsem nečetla tak rozumné, objektivní, zasvěcené a, dnes už lze říci, i odvážné stanovisko. Připomněla jsem si přitom vzpomínky z mládí v době kolem vypuknutí druhé světové války.
Můj otec byl učitelem na měšťanské škole a naše rodina se po léta přátelila se sousední rodinou ředitele „pomocné školy“ v našem okresním městě. Už jako dítě jsem si pana ředitele velmi vážila a dodnes vzpomínám na jeho uvážlivé, vždycky milé a především nesmírně trpělivé vystupování. Nepamatuji se, že by si na něco stěžoval on ani rodiče jeho žáků. Občané města si jeho školy vážili, protože z ní vycházeli především budoucí řemeslníci, kteří se k všeobecné spokojenosti uplatňovali v místních firmách.
Považovat zvláštní školy se zkušeným personálem za diskriminaci dětí považuji za módní pokrytectví. A rozhodnutí domácích, a dokonce i mezinárodních soudů odškodňovat finančně rodiče dětí do těchto škol zařazených považuji za neúctu k těm, kteří se těmito dětmi zabývají. Za co žalující rodiče odškodňovat? Že peníze takto získané využijí na vzdělání svých dětí? To snad nemyslí vážně nikdo, ani ti soudci.
Mlčení, nebo dokonce souhlas se zmíněnými soudními rozhodnutími v zájmu boje proti údajné „české xenofobii“ považuji za módní sebemrskačství. Jsem přesvědčena, že zmíněná neuvěřitelná rozhodnutí soudů mohou ke vzniku skutečné xenofobie jenom přispět.
Doc. Eva Pekárková, CSc., Praha
Umělecký talent nestačí. Ani u Nohavici
Ad LN 20. 11.: Ať Nohavica mluví jasně o sobě a StB
Myslím si, že umění jako takové stojí mimo etické kategorie (mimo dobro a zlo, jak říkal Friedrich Nietzsche). Z tohoto hlediska považuji Nohavicu za výtečného básníka (líbí se mi třeba jeho Těšínská). Ostatně, kdesi jsem se dočetl, že i génius J. W. Goethe práskal. Nemusíme ale chodit až do Německa, máme svého Sabinu.
Umělecký talent však nestačí. Neméně důležité jsou charakterové vlastnosti. Každý máme jinou mez psychické odolnosti, takže k selhání dojít může. Je však třeba selhání přiznat. Jinými slovy – je třeba se kát. K tomu je ale nutná jistá míra osobní statečnosti. A tady mne výtečný básník Jarek Nohavica zklamal. Tím, co udělal, ale možná ještě více tím, co dodnes neudělal.
Vojtěch Bezucha, Praha
Věřím, že s tou děvkou na pokoj nešel
Ad LN 20. 11.: Ať Nohavica mluví jasně o sobě a StB
Zpívaný hanopis na Jarka Nohavicu není nic jiného než další hutkovská patlanina, kde mimořádně mizerné slovesné řemeslo zhrzeného závistivce doplňuje primitivní hudba. A písničky Jaroslava Hutky byly vždy jen neumným nacpáváním pseudofolklórních šablon podivnými zprávami. Alespoň pro mne.
Nohavicovi to šlo dříve (když mohl) a jde mu to i teď. Ne proto, že je veršotepec, jak říká Hutka, který sám ignoruje základní normy textařského řemesla – nikoli však proto, že by jej svazovalo ve výrazu, jak tvrdí, ale proto, že jej zkrátka neumí. Nohavica nejen ctí řemeslo, ale umí mu dát jedinečný obsah. Lidi mu věří. Brečí s ním, smějí se s ním, zpívají s ním, užívají si to. Před listopadem i po, pořád stejně.
Věřím Nohavicovi, že s tou estébáckou děvkou sice pro klid popil, chtěl-li si zazpívat, ale na pokoj s ní nešel.
Jan Štětina, textař, Desná, jezevec.stetina@seznam.cz
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
