Ad LN 16. 1.: Senátoři ODS poslouchali Švejnara...
Za mého mládí se o lidech s dobrým vychováním říkalo „Ten má kinderstube“. O kom z našich politiků to lze říci bez váhání, je ministr Schwarzenberg. Když se stal ministrem, hned na jeho adresu prezident Klaus vypustil jedovatost (nežil zde, má rakouské zkušenosti atd.). Záhy nato jeli spolu do Japonska. Od té doby ani jediná invektiva. Proč asi? Pan Schwarzenberg má kinderstube. Ke Klausovi se choval jako k prezidentovi své země. Na to není třeba být v jedné politické linii.
Totalitní režim měl jinou představu o vychování: unisono potlesk, jednotné hlasování a devótní postoje k papalášům. Ani osmnáct let svobody nestačilo: kinderstube se musí kultivovat. Naše společnost celá ji nemá, jen jednotlivci ze šťastných rodin. Zřejmě ani všichni naši politici. Proč museli senátoři ODS mlčet při návštěvě pana Švejnara? On není hlupák a ví, že ho volit nebudou. To nebyl on, komu ukazovali, koho hodlají volit. To byla devótní úlitba papalášům. Ti snad také nejsou tak hloupí, že by vychovanou diskusi považovali za zradu společného rozhodnutí. Nebo se pletu?
Věra Fischelová, verafisch@volny.cz
Diskriminace?
Jaká diskriminace?
Ad LN 17. 1.: Co je „in“ a co je „out“
Postigelitová éra nesmí začít diskriminací řetězců, píše František Bouc. Výraz diskriminace řetězců je verbální nesmysl, plk. Nelze diskriminovat někoho, jehož vliv je v celé Evropě tak velký, že jsou mu zákony často uzpůsobovány na míru, a kdo si diktuje obecním zastupitelstvům, kde chce mít dopravní síť v blízkosti svých pozemků.
Nelze diskriminovat někoho, kdo po celé Evropě ničí poslední zbytky drobných živnostníků a kdo je hegemonem trhu s potravinami a všech na něm obsažených dodavatelskoodběratelských vztahů. Jsou to řetězce, kdo nám diktuje podmínky našich nákupů a rozhoduje o jejich místu, ceně a formě. Mluvit o diskriminaci někoho, jehož vliv často balancuje na hranicích zastupitelské demokracie, je prostě legrační.
Alexandra Alvarová, juraj.zikes@seznam.cz
Nejde o lhaní
Ad LN 14. 1.: Švejnar na Hradě? Jímá mě smutek...
Velmi těžko se napravuje v tisku nařčení ze lhaní, zvláště v otázce běžnému občanovi tak vzdálené, jako jsou Nobelovy ceny. Zvláště je neseriózní, když toto nařčení opakují lidé jako senátor, a to s komentářem, že když jednou člověk zalže, tak není záruka, že nezalže podruhé.
Nejdříve je třeba poopravit pojem Nobelova cena za ekonomii. Ve skutečnosti jde o populistické označení této ceny. Nobel totiž ve své závěti žádnou cenu za ekonomii nedeklaroval. Šlo o ceny za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu a mír. Teprve v roce 1969 vyhlásila Švédská říšská banka cenu za ekonomii, která tak trochu kopíruje skutečné Nobelovy ceny. Jde úředně o cenu Švédské říšské banky ke 300letému výročí založení na počest Alfreda Nobela, populárně, nepřesně (lživě?) nazývanou Nobelova cena za ekonomii.
Komise je tvořena švédskými občany. Navrhovateli mohou být experti akademií věd, vysokoškolští profesoři pracující na vysoké škole a někteří další. Poněvadž Jan Švejnar je vyučujícím profesorem ekonomie na Cornellově univerzitě v USA, patří do skupiny lidí, kterou nepřesně nazval komisí a kteří mohou navrhovat a navrhují laureáty ceny švédské banky za ekonomii. Při vyjádření Jana Švejnara tak nešlo o lež, ale spíše o terminologické nedopatření.
L. Sodomka, Liberec
Limity mají smysl
Ad LN 17. 1.: Zrušte rychlostní limity
Na rozdíl od autora článku se domnívám, že rychlostní limity mají smysl a spoléhání na zdravý rozum řidičů je pošetilé. Vzpomínám na zavedení rychlostního limitu v roce 1979 - do té doby řidiči rychlejších vozů (Lada 1300, 1500 apod.) jezdili po normálních silnicích 130 i 150 km/h, a co se pak stávalo na úrovňových křižovatkách, si představte nebo najděte v archivech. To, že zpřísněný silniční zákon nepřinesl pozitivní obrat ve vývoji bezpečnosti silničního provozu, není vina zákona, ale jeho mizivého vymáhání. Sankce za porušení zákona má smysl tehdy, dojde-li k ní často, nejlépe vždy.
Jiří Majzner, Praha
Víc než dvacet let LN
Ad LN 18. 1.: Bez podpory exilu by LN nevznikly
Před více než dvaceti lety jsem přičichl k ohmatanému papíru tehdy ještě na psacím stroji psaných Lidových novin. Navštívil jsem na chalupě svého bratrance v Janově nad Nisou a po pěkné vycházce jsem usedl do pohodlného křesla a při popíjení teplého čaje jsem měl možnost si v klidu pročítat amatérsky množené Lidové noviny. Zde jsem se dověděl mnoho informací, jinak nepřístupných, a poprvé se seznámil se jmény: Havel, Dienstbier, Uhl, Pithart, Rychetský, Uhde, Zeman, Šiklová apod.
To je moje více než dvacet let stará vzpomínka na Lidové noviny, které se velmi dobře četly i v nadmořské výšce těchto 800 metrů. Protože byl ve čtvrtek 17. 1. svátek Drahoslava, tak je to zároveň poděkování k svátku a vzpomínka na pana Drahoslava Šmejce, který tyto samizdatové, amatérsky vyrobené noviny do Jizerských hor pravidelně „propašovával“. Milan Kněžour, důchodce, lanzov@volny.cz
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
