Ad LN 11. 2.: Boj o Hrad - šok i pro nejotrlejší...
Za celý život jsem nebyla členem žádné politické strany a jako psycholožka umím chápat i „nervy na pochodu“. Současná volba prezidenta byla asi pověstnou poslední kapkou v mé toleranci k práci a chování našich politiků. Odborné posouzení nechám samozřejmě odborníkům. Ale pocity mi zůstaly: byli jsme svědky nedůstojné, diletantské, ba ostudné tragikomedie. A prozatímní konec? Všichni politici si nasypali popel na hlavu, někteří se při tom vrátili do klukovských let: „To, prosím, ne já, ale Pepík!“, někteří se i omluvili, někteří slíbili, že už to víckrát neudělají. Kolikrát jsme to už všechno slyšeli! A skutek? Utek’. Kus zodpovědnosti za to neseme i my - my jsme je zvolili, dokonce dobrovolně. Zvolili jsme je i tím, že jsme k volbám - třeba z protestu - nešli. Pojďme to napravit! Nezapomeňme na tuto ostudu. Žije kolem nás spousta slušných lidí, zvolme je v příštích volbách. PhDr. Hana Junová, hana.junova@seznam.cz
Bezbřehá ctižádost
Ad LN 13. 2.: KSČM vyslala Bobošíkovou
Komunisté předvedli ze své tradiční gottwaldovské taktické virtuozity něco obdivuhodného. Dokázali dokonale využít bezbřehé ctižádostivosti a ničím neopodstatněného sebevědomí Jany Bobošíkové k získání subjektu, který jim umožňuje zahájit vydírání (panem Kováčikem eufemisticky nazývé vyjednáváním) s ostatními protihráči. A při tom je to nic nestojí, leda snad to, že umožní paní Bobošíkové znovuzvolení do Evropského parlamentu, které je pro ni jinak nedosažitelné. S paní Bobošíkovou mají společné snad jen hájení tzv. národních zájmů, což je pojem, který neumí nikdo definovat, a dále je jim společný populismus, i když nemusí jít vždy o stejné téma, ten je pro oba subjekty silnou zbraní. Milan Bednář, Plzeň
Králíci z klobouku
Ad LN 12. 2.: Nášlapná mina Bobošíková Dotaz pro Mistra Vladimíra Jiránka, autora Králíků z klobouku: Bobošíková tažená z klobouku je Bob nebo Bobek? Marcel Telinec, Praha
Politická scéna zhrubla
Ad LN 11. 2.: Sobotní volba: rvačka o jediný hlas Tak jako miliony občanů, i já jsem sledovala dvoudenní maraton volby hlavy státu. Hodně se nyní píše a mluví o tom, že je to opět jako před pěti lety trapné a nedůstojné a že by konečně měla být zavedena přímá volba. I když jsme teprve ve fázi po první volbě, už teď si myslím, že srovnání obou posledních voleb bohužel
vyznívá v neprospěch té letošní. Posun vidím především v tom, že politická scéna viditelně zhrubla. Před pěti lety to byl zdlouhavý devítikolový proces, charakterizovaný zradou vlastního kandidáta a bezradností při výběru nových prezidentských kandidátů. Při vystupování poslanců a senátorů v roce 2003 bylo ale také charakteristické, že všichni ve svých vystoupeních odůvodňovali svůj návrh a hovořili o přednostech svého kandidáta. Letos takto jednoznačně vystoupil pouze pan premiér. Ostatní řečníci se převážně vymezili na kritiku protikandidáta. To mně nesmírně vadilo, protože to byly někdy tak nenávistné věty, že jsem chvílemi pochybovala, jestli skutečně hovoří o člověku, který měl po celou dobu vykonávání státnické funkce nejvyšší procento důvěryhodnosti. V tomto až za hranicí slušnosti negativním vymezení se proti druhému kandidátu jsem viděla první rozdíl od roku 2003. Druhý rozdíl byl ve způsobu hlasování. Oba způsoby voleb - tajná i veřejná - jsou demokratické, ale když jsem viděla, jak se pánové Hašek a Rath otáčejí a kontrolují, zda všichni poslanci a senátoři ČSSD hlasují podle stranického nařízení, vzpomněla jsem si na manifestační vhazování kandidátek do urny před volební komisí při volbách a na jednotné hlasování poslanců Federálního shromáždění před listopadem 1989. To, co předvedl parlament, bylo po všech stránkách šokující: kontrola vlastních lidí, nátlak vedoucí až ke zdravotní indispozici, vzájemné osočování, výpady - to byl velký výsměch demokracii. V takové atmosféře by byla lepší volba tajná. V. Svobodová, Praha
Vítězný únor 2008 Ad LN 11. 2.: Špína ulpí na všech
Veřejnost bezpochyby touží po důstojné volbě prezidenta. Ale skutečnost se podstatně liší od představ našich občanů a voličů. Zanedlouho uplyne 60 let od komunistického puče v únoru 1948. Komunisté však o volebních výsledcích rozhodují i v čase tohoto smutného výročí. Tentokrát jde o jiné politické hrátky, a tak vedle osvědčeného Grebeníčka i mágů veřejných a tajných voleb zkoušejí své triky i noví Plojhaři, Fierlingeři a občansky zanícení demokraté. V hradním zákulisí se dokonce vynořil sám kouzelník Šlouf, důvěrník někdejšího adepta na prezidentský úřad. Nejspíše bude i letošní únor vítězný. Ale určitě to nebude výhra ani pro veřejnost, ani pro řadové občany, kteří stejně nemohou prezidenta volit přímo: Mnohé nasvědčuje tomu, že v bludišti obstrukcí a obchodů může s podporou sekretariátů „zvítězit“ strana, která si „svou“ volební kampaň hradí z peněz daňových poplatníků, zatímco jiný kandidát přijde asi zkrátka, přestože si ji platí ze svého. Víc než kdykoliv před tím bychom si měli dnes připomenout Masarykovy ideje „Demokratismus není jen soustava politická, ale také mravní a především mravní“. „Mravní rozvrat a hospodářské zubožení nebudou překonány zázrakem...“ Ladislav Pavlovský, Brno
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
