Ad LN 20. 5.: Německo jako stát nese vinu za válku...
Ve své včerejší odpovědi na mou polemickou poznámku píše Luboš Palata věci, v nichž se neshodneme a nemůžeme shodnout: považuji princip kolektivní viny za právně zrůdný, jsem přesvědčen, že občané neručí svým osobním majetkem za zločiny totalitního státu, myslím si, že Češi byli daleko víc oběťmi války než jejími vítězi. O to mi teď nejde. Pan Palata mi však kromě toho připisuje názor, že Češi po válce sudetské Němce okradli (což si opravdu myslím), a proto by jim Češi měli majetek vrátit. A toto druhé je účelová lež. Nesčíslněkrát jsem napsal a veřejně řekl, že majetkové restituce sudetských Němců považuji už vzhledem k obrovskému rozsahu uloupeného majetku za technicky neproveditelné. Jediné, co je možné a co by se mělo udělat, je nějaká forma odškodnění, která z výše uvedených důvodů může být na rozdíl od té, již už po desetiletí poskytuje na všechny strany Německo, pouze symbolická.
Bohumil Doležal, Praha
Návrat o dvacet let
Ad LN 19. 5.: Sjezd komunistů – Radikálové prohráli
Sobotní zprávy ČT 1 mě vrátily o 20 let zpět; od těch dob jsem nikdy neměl na prvním místě po celých pět minut zprávu o sjezdu KSČ! Protože si ČT 1 zakládá na „vyváženosti“, doporučuji příští zprávy, v tomtéž rozsahu, ze sjezdu nějaké neonacistické partaje. My ostatní se vejdem doprostřed! MUDr. Radkin Honzák, CSc., psychiatr
Extrémně obtížné rozhodování
Ad LN 20. 5.: Výslech Marka Čejky
V hodnocení íránského jaderného programu vychází Marek Čejka, stejně jako většina evropských a část amerických politiků, z optimistického předpokladu, že íránští představitelé sice mluví jako fanatici a šílenci, ale Írán je ve skutečnosti racionálně uvažující zemí, která za nejvyšší hodnotu považuje vlastní bezpečnost. Problémem je pouze to, že prezident Ahmadínežád si občas pustí hubu na špacír a je potřeba ho umravnit.
Nesdílím tento optimismus a mám pochopení pro politiky, kteří se nechtějí spoléhat na zbožná přání. Írán je země ovládaná radikální ideologií šíitského islámu, která počítá s celosvětovou katastrofou, kdy všechno shoří v ohni a z tohoto ohně se zrodí konečná vláda Alláhova. Jaderný konflikt s Izraelem by nebyl jen obyčejnou válkou za účelem porážky protivníka, ale odstartování celosvětového konfliktu, v němž se počítá i se zničením všeho a s vyhlazením vlastní země. Íránští představitelé nejsou hulváti, kteří urážejí Izrael z populistických důvodů, nýbrž myslí svoje hrozby smrtelně vážně. Já jsem pevně přesvědčen o tom, že do rukou šílenců, kteří do svých kalkulací zahrnují i možnost kolektivního sebeobětování, jaderné zbraně nepatří.
Zejména prezident Bush teď stojí před extrémně obtížným rozhodnutím. Zničení íránského jaderného programu přímým úderem by nepochybně potopilo prezidentskou kandidaturu McCaina. Na druhé straně splnění slibů Baracka Obamy o okamžitém a úplném stažení amerických vojáků z Iráku nebude mít katastrofální důsledky jen za předpokladu, že Írán bude na nějakých deset patnáct let vojensky ochromen a vyřazen z procesu jaderného vyzbrojování.
Miloš Hübner, Trnávka
Byl to „jenom indián“
Ad LN – Orientace 17. 5.: Příliš mnoho hrdinů kolem nás
Článek redaktora Františka Šulce o „hrdinech z Iwo Jimy“ a jejich zobrazování v uměleckých dílech patří k těm výjimečným novinovým článkům, které člověk přečte jedním dechem a je jimi donucen k zamyšlení. Přesto mohl být jeho obsah ještě silnější, kdyby se autor neomezil jen na filmy a knihy z posledních let, ale zmínil také už klasickou píseň legendy americké country Johnnyho Cashe The Ballad of Ira Hayes.
Ira Hayes patřil podle této písně k vojákům, kteří v únoru 1945 vztyčili nad Iwo Jimou vlajku Spojených států. Stal se oslavovaným válečným hrdinou, ale když jej nechávali vztyčovat a spouštět americkou vlajku, bylo to, jako když se „psovi hází kost“. Ira Hayes byl totiž „jenom indián“, který po propuštění z armády začal znovu sdílet neradostný úděl svého kmene, zbídačeného „chamtivostí bílého muže“, pít whiskey a ocitat se ve vězení. Nakonec zemřel jako opilý indián, „osamocený v zemi, za jejíž záchranu bojoval“.
Toto umělecké vyjádření paradoxního „osudu hrdiny“ bylo aktuální i třicet let po druhé světové válce, kdy Johnny Cash zpíval tuto píseň s jiným indiánským vojákem, kterého posílali bojoval do Vietnamu... Vít Machálek, Brno
Strach o vlastní peníze
Ad LN 16. 5.: „Hlídárny“ ve firmách?
Článek paní ředitelky mi připomíná situace, které jsem řešila já se svými dětmi a moje dcera řeší nyní se svými – Vaše dítě nechodí do školky? A to je jí/mu už 5 let? To ale musí! Jinak bude ve škole trpět, rodiče nemohou dát dítěti to, co školka atd. atd. Odkud pramení ten názor, že jen školka dokáže dítě dobře připravit na život? Co je špatného na tom, že dítě ve firemní školce uvidí, jak jeho rodiče chodí každý den do práce, aby vydělávali také na jeho potřeby? Z článku čiší názor, že rodiče nejsou schopni zařídit dítěti zdravou výživu a pobyt na čerstvém vzduchu – opět se nám vrací stará „dobrá“ představa, že státem zřizované instituce, toť dobro nejvyšší, vše, co vychází z individuálního postoje jedince, toť zlo. A opět je za snahou o údajné blaho dětí skrytý pouhý strach o vlastní existenci a vlastní peníze.
R. Gočová, Praha
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
