Ad LN 1. 9.: Rekviem za padesátník
Zaujala mne úvaha Ondřeje Neffa o tom, zdali po haléřích zůstane stopa v českém jazyce, a myslím, že haléře už svou stopu otiskly:
O drobných vydáních běžně hovoříme jako o haléřových položkách, účetní znají haléřové vyrovnání (= zaokrouhlování) na fakturách, škodováci v Plzni pamatují dělnický Podpůrný spolek haléřový atd.
Ostatně haléře zmizí pouze ve fyzické podobě, v bezhotovostním platebním styku zůstanou zachovány. Otázka je, jak dlouho přežijí (nejenom) haléře v našem jazyce po zavedení eura...
Albert Švec, Plzeň
Na Padesátníku
Ad LN 1. 9.: Rekviem za padesátník
V jazyce stopa již zůstala. Nastupme na Vítězném náměstí (kdysi dočasně pokořeném názvem Wehrmachtplatz či náměstí Vilenina) na autobus č. 119. Dejme řidiči znamení a vystupme Na Padesátníku.
Jiří Hora, Praha
I dnes je Komenského škola hrou užitečná
Ad LN 2. 9.: Motto dne - Škola hrou, Jan Amos Komenský
Dílo J. A. Komenského Škola hrou nepojednává o tom, že by si žactvo mělo místo vyučování hrát. To on dobře věděl, že tím by se nikdo nic nenaučil. Je to učebnice latiny. V době Jana Amose byla latina důležitý předmět a učila se vlastně jen pouhým memorováním, bez ohledu na to, zda žáci textu rozumějí. Nakonec porozuměli, ale trvalo to léta. Aby jim to usnadnil, napsal několik divadelních her v latině. Studenti se tedy naučili role a „hráli“ latinské divadlo a asi jim to skutečně pomohlo ke snazšímu osvojení latiny. Ale museli se to naučit. Dělá se to dneska také, když se malé děti v angličtině naučí dialog typu „Jak se jmenuješ?“ a „Odkud jsi?“ a později „Tyto boty jsou mi malé, mohla byste mi ukázat větší, prosím?“. I dnešní žáci tedy hrají role, aby si osvojili cizí jazyk. Ale těm rolím se musí naučit a není to vždycky snadné. Mám obavy, že se jmenované dílo J. A. Komenského vykládá chybně.
Zora Sommerová, Dolní Lukavice
Nechme zelené dokončit jejich dílo
Ad LN 1. 9.: Voliči zelených jsou spíše pro Bursíka
Historie se neptá, kolik „přežilo“ vedení toho kterého politického uskupení rozmíšek vnitrostranických, nýbrž kolik účtování přímých, veřejných. A tudíž opravdu podstatných. To by měl být hlavní vzkaz delegátům víkendového sjezdu Strany zelených v Teplicích.
Rozpor máme jasný: Bursík, nebo Kuchtová. „Ekologická demokratická politika“ Dany Kuchtové je vlastně jakýmsi výcucem programu typické „zelené“ strany evropského střihu. Fajn, bohužel ale někdy z půle devadesátých let. Relevantní vize do politické reality 21. století to - i přes fakt, že jsme oba Jihočeši, Dano - podle mého není.
Kandidátský projev Martina Bursíka může oproti tomu na některé ze členů SZ působit poněkud studeně, ale současný předseda už hledí jinam. Bursík o sobě tvrdívá ledacos, je ale především politikem, stratégem. To zní pro mnohé možná primitivně, ale (i) díky němu termín „strana“ v názvu našeho uskupení doznal pravého významu. Tenhle fakt opakovaně pochopili i ti ve výsledku nejdůležitější - voliči.
Sám jsem na začátku letošního roku rozšířil řady SZ nejen díky programovým, ale právě i oněm dosavadním důvodům osobnostním. „Nejsem Paroubkův hlas!“ Pamatujete? Před šesti měsíci se stal spíš opak. Být jen trochu jiné konstelace, mohl dnes Jan Švejnar sedět na Hradě a spolupráce mezi hlavou státu a vládou by vypadala jinak.
Dejme i proto o prvním zářijovém víkendu dosavadnímu vedení Strany zelených jasný mandát a tím pádem možnost jeho dílo (tj. vlastní úspěšnou budoucnost a důstojnou pozici na domácí scéně) dokončit. Pak už se děj třeba vůle Boží... Pavel „P“ Král, člen SZ a účastník jejího sjezdu v Teplicích
Dát si majzla jakožto nástroj k vysekání
Ad LN 26. 8.: Proč si dáváme „majzla“?
Dovolte krátké doplnění. Vyjdemeli z předpokladu, že „majzl“ je český fonetický přepis německého „r Meissel“, což znamená tolik, co dláto, pak se zdá býti zřejmé, že toto dláto uchopujeme neboli do rukou si dáváme proto, abychom se uvedeným nástrojem mohli z něčeho vysekati. Vysekáme-li se pak z nějaké obtížné situace, pak se ukazuje, že jsme si dali (do rukou) majzla jakožto nástroj sloužící k vysekání, přičemž samotné vysekání se z něčeho lze chápat jako alegorické vyjádření ve věci sjednání prostoru našeho konání, jež na počátku tísnící se pod tíhou neopracovaného materiálu posléze nabírá prostorově příznivější (řekli bychom snad opracovanější) konotace ve významu volného neboli již „vysekaného“ prostoru. Důležitým aspektem je zde přitom ona percepce obtížnosti situace, kdy dáti si (do rukou) majzla se jeví jako vhodné již před přímou aktualizací oné situace, i když se jistě lze majzlem vysekati i posléze - to pokud jsme si jej nedali (do rukou) včas.
Lze tedy usuzovat, že právě význam majzlíku dává uvedenému frazeologickému spojení smysl nikoliv žádný, což se odvažuji tvrdit proti vyjádření oslovených lingvistických autorit a s jistou lítostí, že v uvedené otázce nebylo osloveno právě naše Lingvistické sdružení Kratylos.
Jan Tejkal, Lingvistické sdružení Kratylos, j.tejkal@volny.cz
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
