Ad LN 8. 12.: Barbarství
Nakladatelka Slávka Kopecká si postěžovala, že kvůli „barbarské“ stati kolegy Rejžka pravděpodobně přijde o paměti Z. Mahlera. Mám pro ni radu: nedokončí-li uražený pan doktor paměti, může sáhnout k reedici dnes už polozapomenutého jiného textu, v němž se pan doktor coby zralý třicátník rázně vypořádává „se zrádnou úlohou pravicových stran, jejich vůdců, s reakční úlohou prezidenta T. G. Masaryka, o kterém se říkalo demokrat a humanista. Tatíčkovský kult Masaryka jest dosud opředen mnohými legendami, které záměrně zatemňují jeho úlohu jako vůdčího exponenta surového kapitalistického řádu“ (Z. Mahler: Julius Fučík a první republika, únor 1954). O padesát let později pan doktor napsal sice nejedlovská, ale jinak zlatá slova: „Pověz mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi… Ten, kdo se vyjadřuje o TGM, chtě nechtě charakterizuje sám sebe.“ Ano, pane doktore, stokrát ano!
Vladimír Just, vjust@tiscali.cz
Co pan Mach nabídne?
Ad LN 9. 12.: Klaus „posvětil“ novou stranu
Lituji pana Petra Macha, že se nechal vyprovokovat Václavem Klausem k založení údajně pravicové strany s výrazně nacionálním zaměřením, po takové straně není vůbec poptávka, nehledě na osobnosti jako V. Tlustý či V. Železný, které se o založení takové strany zajímají. Již takové osobnosti zaručují neúspěch. Mám pocit, že u nás v podstatě není zájem o pravicové strany. Jako příklad mohu uvést osud ODA, která byla nejstarší polistopadovou a autentickou pravicovou stranou s vynikajícím programem a byla plná kvalitních osobností. Poněvadž se chovala vždy slušně, neměla šanci na přežití. Z toho by si měl pan Mach vzít ponaučení. Jaký program chce nabídnout jeho eventuální strana bez slušných a výrazných osobností kromě nacionalistických prvků? Zatím se objevují osobnosti vybavené demagogií a nacionalistickou rétorikou. Milan Bednář, Plzeň
Nová pravicová strana je politickou nutností
Ad LN 9. 12.: Klaus „posvětil“ novou stranu
Volby opět potvrdily všeobecně známou, neřešenou a letitou skutečnost. Neustálá, každodenní celostátní mediální propagace výhradně parlamentních stran způsobila, že voličská veřejnost další strany i s jasnou politickou orientací naprosto nezná. Čeho je moc, toho je příliš a tím ztrácí i smysl jakákoliv volební konkurence. Významná je i skutečnost, že neparlamentní strany a jejich zástupci nemohou vynakládat finanční prostředky na volební propagaci. Parlamentní strany mají přitom milionové podpory ze státního rozpočtu.
Důsledkem je pouze asi čtyřicetiprocentní, možno říci protestní volební účast. Rozhodně je to velmi málo a stojí to za vážné zamyšlení. Voliči si oprávněně stěžují, že není koho volit, není výběr. Při uplatňování demokratických principů ve volbách u nás se přibližujeme rozvojovým státům. Podanou stížnost na nerovnost volební konkurence při celostátní mediální diskriminaci neparlamentních stran zcela pochopitelně Nejvyšší správní soud v Brně smetl ze stolu. Přesto se stát problému celostátního charakteru nezbavil a bude jej muset jednou vážně řešit.
V této situaci zcela jistě mnoho voličů přivítá vytvoření nové strany. Nikdo zatím nezná složení jejích představitelů ani její program, přesto se o ní píše. Rozhodně by však mohla přinést oživení na naší nudné a šedivé politické scéně.
RNDr. Jiří Hanzlíček, Praha
Berme krizi jako otužování společnosti
Ad LN 4. 12.: Recyklované myšlenky
Nejsem expert na makroekonomiku a krize, můj diplom je už značně omšelý. Ale komentář pana Weisse mne přivedl na myšlenku, proč by vláda vlastně měla vůbec dělat něco jiného než bránit panice? Chceme-li žít v kapitalismu, smiřme se s tím, že ke kapitalismu krize patří, jsou totiž samočisticím mechanismem. V okamžiku regulace se tržní mechanismy pouze brzdí a ohýbají nežádoucím směrem a jejich působení stejně žádná vláda na světě nezabrání, pokud nechce změnit celý systém na něco podobného socialismu nebo na úplný socialismus se všemi jeho negativy. Berme proto nastupující „krizi“ jako otužování společnosti, která si příliš zvykla na teplo v podobě ochrany ze strany státu. Nechť se stát stará pouze o to, aby skupiny lidí nespadly do sociální pasti, aby nekončili lidé na ulici a nehladověli. Ale to, domnívám se, ani v budoucnu nehrozí ve větší míře. Jen prostě přijdou horší časy, jak to už v životě bývá. Koneckonců zprávy o tom, jak na to lidé reagují, jsou velice povzbudivé. Jen je třeba odpreparovat ty, kteří toho, jako vždycky v podobných situacích, opět velmi rychle zneužívají.
R. Gočová, Praha
Díky za Františka
Ad LN 9. 12.: O Františkovi
Pohlazením na srdci je krásný fejeton pana Ludvíka Vaculíka v úterních LN. Pan Vaculík jemně vystihl v osudu Františka Bobáka ušlechtilý a statečný postoj a život mnohovrstevného zástupu krásných lidí, kteří tvoří životadárné podhoubí společnosti a kterých je zajisté ve všech koutech světa nemálo. Vždyť oni jsou trestí neokázalého, leč o to zdárnějšího vývoje, tvoříce hodnoty trvalé, byť se neobjeví jejich jméno na stránkách učebnic. Jejich skutky jsou nepatetické, nestavěné na odiv veřejnosti, vytrvale dodávají sílu i perspektivu lidské existence. To byli lidé, kteří za totalitního mrzačení lidského faktoru udržovali jasnou linii lidskosti, dávají i dnes jistotu, že pod zdánlivě chaotickou metamorfózou současných dějin má lidský život na planetě Zemi smysl.
Bohumil Robeš, Holubice u Brna
