Ad LN 21. 1.: Dali jsme přednost naději před strachem (projev B. Obamy)
Chvilku jsem ještě doufal, že tu chybu udělaly Lidové noviny. Jenže když jsem si přečetl Obamovu inaugurální adresu v originále, s hrůzou jsem seznal, že 44. americký prezident se doopravdy domnívá, že „prezidentskou přísahu složilo již 44 Američanů“. Inu, zatím nesložilo. Ledaže Stephen Grover Cleveland, který byl 22. prezidentem (1885-1889), a Stephen Grover Cleveland, který byl 24. prezidentem (1893-1897), byli dva docela různí Američané...
Škoda, že někdo B. H. Obamovi už na střední škole nevysvětlil, z jakého důvodu se v amerických učebnicích píše o „Clevelandově sendvičovém prezidentství“. V naší zemi to sice středoškoláci nejspíš také nevědí, ale i průměrný student anglistiky jistě ano.
Osm let nás svou nevzdělaností a malapropismy bavil G. W. Bush. A jak vidno, o tenhle státnický humor hned tak nepřijdeme - the show must go on... Jen ji teď bude moderovat bavič s tou vytouženou barvou pleti.
Ale třeba to, jak si jsou GWB a BHO podobni, má své kořeny v tom, že jen loutky odcházejí, ale loutkovodiči zůstávají. Brzy uvidíme...
Ladislav Bátora, batora@seznam.cz
Opět: Čím hůř, tím líp?
Ad LN 16. 1.: Pražský podzim letos nebude
Zhrozil jsem se nad zprávou, že pro nedostatek financí se letos neuskuteční Pražský hudební podzim.
Trnu, jestli jako protiváha lyžařského závodu na Hradčanech a na výstavišti (a blížícího se u Ještědu) nedojde například na plavecké závody na Staroměstském náměstí: Mohla by se tam vykopat jáma, navozit voda a startovat přímo z ochozu mistra Jana Husa.
Čestmír Stašek, Praha
Vovka Železný, kluk, co sežral věnečky
Ad LN 21. 1.: Souboj o Libertas.cz nakonec vyhrál Železný
Od dob, kdy jsem řadu studentských prázdnin trávil jako vedoucí dětských letních táborů, uplynulo hodně vody. Z paměti se pomalu vytrácejí jména dětí, ale některá zůstávají nezapomenutelná. Bylo to před více než padesáti lety, tuším že v roce 1957, kdy se mi na táboře v Pyšelích sešlo v oddíle několik opravdu svérázných individualit. Mezi nimi dominoval jistý Voloďa, takového zvláštního kovového příjmení. Byl to svérázný a mimořádně inteligentní chlapec, který s dravostí jen sobě vlastní dokázal vždycky prosadit svou - ostatní zpravidla stačili jen zírat.
Polední služba mívala na starosti přípravu minerálek, skleniček a zákusků, které vyrovnala na stůl pro celý oddíl. Hrozil jsem se toho, až jednou dojde řada i na Voloďu. A taky jo! Zatím co se děti řadily do fronty k okénku, přiběhl Elišák s Kmochem, aby mi oznámili, že polovinu zákusků mezitím stačil Vovka zkonzumovat. Na moje domluvy a apelování na „hladovějící“ kolektiv se na mne jen usmál svým širokým bezelstným úsměvem a s plnou pusou pravil: „Když já na ně měl chuť!“
Za dlouhá léta nejen vyrostl, ale stal se svého času i ředitelem významného média. Kdykoliv se tehdy objevil na obrazovce, aby ve svých pravidelných epištolách poučoval národ a nezištně mu předával svá moudra, volávala mne dcera: „Tati, v televizi je ten kluk, co vám sežral věnečky!“
Nedá se říci, že by se chlapec nedovedl o sebe postarat, byť za velkorysého přispění státu a hlasů poblázněných diváků voličů. Senát, Evropský parlament, imunita, nová strana - to jsou jen krůčky, proti kterým jsou sežrané věnečky zcela zanedbatelné. Ale dal se prý slyšet, že by se neostýchal případně kandidovat na prezidenta. Vždyť co by pro národ, který nedávno dokázal dokonale oblbnout svým upřímným kukučem, neudělal! Jen se tak trochu obávám, že by to se státem při jeho nenasytnosti mohlo dopadnout obdobně jako kdysi právě s těmi věnečky. A od toho nás ochraňuj sám pánbůh!
Ing. Vladimír Rogl, Stehelčeves
Entropa v linii velikášské kampaně
Ad LN 20. 1.: Nezkušenost a nepodložené sebevědomí
V článku Bohumila Doležala je každé slovo dokonale výstižné. Kontroverzní plastika Davida Černého je výrazem nezkušenosti a nepodloženého sebevědomí a je zcela v linii velikášské kampaně před začátkem českého předsednictví EU. Začínáme to Evropě „sladit“.
P. Ráčková, Pardubice
Vzpomínka na Všetaty v lednu 1989
Ad LN 10. 1.: Palachova zkratka na cestě do dějin
Jedenadvacátého ledna 1989 jsem jako mnozí jiní zcela nepovšimnut nastoupil do vlaku na nádraží v PrazeVysočanech a jel do Všetat zúčastnit se shromáždění u hrobu Jana Palacha. Při výstupu z vlaku ve Všetatech jsme byli všichni co filmové hvězdy v režii Veřejné a Státní bezpečnosti filmováni a následně zadrženi s odebráním občanských průkazů a naloženi do přistavených policejních autobusů, poté odvezeni na dvůr místního Jednotného zemědělského družstva, kde jsme procházeli uličkou uniformovaných příslušníků VB těch nejvyšších hodností a „šedého moru“. Asi po hodině, bez výslechu, jsme byli opět naloženi do autobusů a vyhozeni v polích u Čelákovic. V té době bylo každému jasné, že režim v podobě, v jaké byl, končí. Kde v té umakartové době byli však naši dnešní politici, se již radši nikdo ani neptá.
Martin Kubík, Praha
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
