Ad LN 7. 3.: Komunisté: Změňte učebnice
Komunistický požadavek na úpravu učebnic dějepisu je další z řady komunistických sprosťáren. Neumím si představit, co by asi mělo být uvedeno o Juliu Fučíkovi, který se na protinacistickém odboji podílel jen tím, že byl členem jakéhosi ilegálního samozvaného ústředního výboru KSČ, který provozoval tzv. odboj tak, že vydával ilegální Rudé právo a občas vydal nějaký leták. Ostatně hlavním cílem komunistického tzv. odboje bylo vytvořit podmínky pro převzetí moci komunisty po ukončení války a hlavně zabránit vzniku demokratického zřízení, proto taky nemohli komunisté spolupracovat se skutečným odbojem (sokolským a důstojnickým), kterému šlo o porážku nacismu a znovuzřízení demokratické republiky. Konečně právě proto komunisté ve svých dějepisných učebnicích skutečný protinacistický odboj zcela vymazali. Konečně Julius Fučík se zapsal do historie hlavně tím, že sepsal lživé a propagační knihy o SSSR (V zemi milované a V zemi kde zítra znamená včera). Milan Bednář, Plzeň
Člověk hodný obdivu
Ad LN 6. 3.: Odcházejí...
Fejeton o Janu Vladislavovi od Petrušky Šustrové ve mně vyvolal ten druh lítosti, ve kterém si Viktor Dyk po smrti matky posteskl „Dluh chce se platit, není věřitele“. Mám zde na mysli pozdě poznanou obapolnou politickou příbuznost, již mi paní Šustrová u Jana Vladislava odhalila. Žil jsem ve stejné převratné době, kdy jsme v nezralém věku s překvapením zírali, jak po roce 1948 kolem nás ostřílení kulturní matadoři názorově splynuli s houfem nadšenců pro nastávající totalitní pořádek. Žasli jsme proto, že ač včas varováni Peroutky, Tigridy, Herbeny, měli předvídat, čeho se lze od bolševiků nadít. Přes náklonnost k tvorbě Nezvalů a Halasů jsme se nenechali zviklat jejími naivními ideologickými představami, a budoucnost odhalila, v kterém jablku je skryto červivé jádro.
Je na zasvěcených, aby nám sdělili ještě za jeho života – ejhle, toť člověk hodný obdivu pro svou názorovou neohebnost!
Jan Roman, Brno
Petice statisíce lidí se nese na vlně nenávisti
Ad LN 7. 3.: Podepsal jsem petici. Ale nikoli proti Romům
Nerad polemizuji na stránkách tisku zbytečně. Tentokrát je to asi potřeba. Pan Hradil z Brna ve shora zmíněném dopise mne, ombudsmana i ministra Kocába osočuje, že utvrzujeme Romy jen v právech a žádných povinnostech. To je ovšem nesmysl. Pan Hradil nečte pozorně, jinak by se takovou věc neodvážil vůbec říci. Nic takového jsem já nikdy neřekl, nehledě na to, že prosazuji pravý opak, nemluvě už o ombudsmanovi a ministru Kocábovi. Další vysvětlení netřeba. Ovšem ta společnost, do níž mne pan Hradil zařadil, mne opravdu ctí.
Zmínkou o Romech pan Hradil také nechtěně prozradil, že petici i proti Romům by podepsal klidně. Však mu také tato averze zabraňuje racionálně uvažovat nad rozumnými články, které se racionálně snaží řešit situaci programově, nikoliv nárazovými akcemi, jak je právě zaznamenáváme v Chomutově.
Petice statisíce lidí se nese na obecné vlně této nenávisti a neschopnosti pochopit rozumné argumenty obhájců programových a dlouhodobých řešení, která radnice zatím neumí.
Připouštím, shodně s panem Hradilem, že chudoba cti netratí, i chudý člověk může být slušný a spořádaný. Ale může to být také zcela naopak. Chudoba a následná bída, je-li dlouhodobá a není-li žádná perspektiva ke změně, vede ve svých důsledcích k těm nechutným jevům, které zaznamenáváme nejen v Chomutově. Je projevem jakési pasivní rezistence proti všem a všemu. To je známá věc a setkáváme se s tímto jevem ve všech těchto poznamenaných místech.
Karel Holomek, Společenství Romů na Moravě
Trojí útok na češtinu
Ad LN 6. 3.: Pod povrch přechylování
Příspěvek Oldřicha Uličného do diskuse o přechylování považuji za velmi přesný. Sám diskusi prožívám jako už třetí útok proti českému jazyku. Ten první („německy dnes mluví celá Evropa“) vedli protektorátní kolaboranti, usilující postupně vytlačit češtinu ze školní výuky (na českém gymnáziu se v posledních letech protektorátu musela polovina předmětů vyučovat německy) i z denního tisku. Příklad: jména německých měst se sice směla skloňovat, ale v původním tvaru, takže Vůdce neúřadoval v Berlíně, nýbrž v Berlinu, a čeští dělníci nebyli totálně nasazeni do Vídně, nýbrž do Wienu.
Druhou generací útočníků byli komunističtí poskoci, kteří ve svém horlivém studiu ruštiny („rusky dnes mluví třetina světa“) stačili zvládnout už skoro celou azbuku, a mohli tedy čtenáře povolených tiskovin informovat i o tom, co se děje v kapitalistickém světě; dočítali jsme se, co dělá proslulý bojovník proti rasismu Aira Oldrydž nebo známý miliardář Gjug. Povážlivější než tyto úsměvné debility byla ovšem skutečnost, že do úředních, politických, odborných a novinářských textů začaly rychle pronikat charakteristické rysy ruské syntaxe, které v češtině působí toporně a neorganicky: příkladem ruské záliby v genitivních vazbách byl po léta otřesný Dům kultury pracujících Ostravy.
K tomu, co napsal Uličný o třetí generaci, usilující obrátit vývoj češtiny novým směrem („anglicky dnes mluví celý svět“), netřeba nic dodávat. Snad jen otázku: mužská příjmení skloňovat, a ženská ne? To je přece sexismus jako hrom! Jiří Beneš, dramaturg Filharmonie Brno, hudební publicista
