Ad LN 18. 5.: Zvítězil „běloruský“ Nor
I třetí účast České republiky v soutěži Eurosong pod taktovkou České televize skončila fiaskem. Gipsy.cz skončili poslední už v semifinále a bez jediného bodu. Podobně „uspěli“ vloni Tereza Kerndlová a předloni skupina Kabát. Tehdy se však ČT alespoň snažila zorganizovat jakési národní kolo, ze kterého vzešel zástupce ČR pro Eurosong. Letos však „mocní přes hudbu“ z Kavčích hor „demokraticky“ určili zástupce naší země přímo a veřejnost směla rozhodnout jen o písničce, kterou Gipsy. cz měli hrát. Jenže muzikanti z této skupiny, která s neskrývanou škodolibostí komentovala neúspěchy svých předchůdců, nepochopili Eurosong stejně, jako ho už tři roky nechápou dramaturgové ČT.
Eurosong není Děčínskou kotvou ani festivalem politické písně v Sokolově, je mezinárodní autorskou soutěží, ve které je třeba zaujmout neotřelostí, originálností, chytlavou melodií odpovídající vkusu publika od Irska až po Vladivostok a nefalšovaným entuziasmem. V některých zemích se Eurosongu věnují autoři prakticky celý rok a zúčastněné televize velmi pečlivě připravují svá národní kola. Považují totiž soutěž Eurosong za otázku národní prestiže. V zemi, o které se kdysi dávno říkalo „co Čech , to muzikant“, to ovšem neplatí. Diletanti z ČT měli tři pokusy a všechny skončily katastrofou. Snad by příští rok měl dostat právo vyslat českou reprezentaci někdo, kdo tomu rozumí. Milan Březina, Praha
Univerzita není psychiatrická klinika
Ad LN 15. 5.: Výměna svobody za klid na práci
Právník Milan J. Hamerský se nám snaží namluvit, jako by se naše demokracie nacházela někde 1v roce nula a akademická půda je tím pádem povinna skousnout jakýkoliv extremistický blábol. Opak je pravdou. Akademičtí funkcionáři musí rozlišovat mezi podstatnou informací a prezentací podivínů. Jen tak si univerzita uchová svoji nezávislost a úroveň. Moderní doba nám poskytuje nebývalé možnosti jiného způsobu šíření informací a z univerzity se nesmí stát psychiatrická klinika. David Duke, stejně jako zástupci Dělnické strany, upoutávají pozornost šířením lží a nenávisti, na akademickou půdu tedy rozhodně nepatří.
MUDr. Vít Šlechta, Libštát
Každému, co jeho jest
Ad LN 18. 5.: Paprsek na „světce Temna“
Vyrostl jsem v Sezemicích na Husově náměstí a jako dítě jsem si chodil hrát do parku k pomníku „svatýho Jána“, jak jsme mu říkali. V tomto smířlivém duchu přeji „svatýmu Jánu“ na Karlově mostě zlatou zářící obroučku a souhlasím s Jiřím Rakem, že světci to u nás nemají lehké.
Potíž je ovšem v podstatě věci. Se světci se dá dělat pouze omezený počet činností. Mohou se uctívat, což je činnost nezávislá na druhotných odborných argumentech. Mohou se hanobit, mnozí na nich předvedou svůj kriticismus, u mnohých upadnou v zapomenutí a po čase mohou být rehabilitováni. Nikdy však nebudou na půdě církve odsvěceni, ani kdyby historická kritika zjistila, že snědli vlastní babičku. Vůči normálním historickým osobnostem je mi bližší myšlenka tvořící podtitul samizdatového vydání knihy dnešního rabína Karola Sidona: „Evangelium podle Josefa Flavia“. Citována podle mé paměti tato myšlenka zní: „Přejme každému, co jeho jest. Nikdo pak nemá být uctíván.“ Miloš Hübner, Trnávka
Denní norma splněna
Ad LN 16. 5.: Vládl tu nejvíce zlobbovaný kabinet
Tak nás Václav Klaus zase jednou překvapil: uznal, že udělal chybu, když se s Topolánkovou vládou nerozloučil... Máchnout rukou a napsat dopisy je věru jednoduché, i když málo elegantní řešení. V. K. však porušil i konzistenci svého myšlení, na níž si tak zakládá. Vláda, která se podle něj tak neosvědčila, by ani za ty dopisy neměla stát. V jednom však V. K. nepřekvapil: splnil si svou denní normu urážek, která jako by byla zdrojem jeho životní energie. To, co řekl o bývalých ústavních soudcích pánech Klokočkovi a Ceplovi, je opravdu trochu silná káva. Jejich pojetí ústavního práva (ač v právní vědě naprostý laik) vyřídil jednoduše: „... tito pánové se zásadním způsobem mýlí“. Svého času i Antonín Novotný se rozebíral v tom, má-li pravdu on, nebo soudruzi a zjistil, že pravdu má on a byl to taky prezident.
Pavel Bucháček, Praha, pavel.buchacek@centrum.cz
Nebezpečí?
Jak pro koho
Ad LN 19. 5.: Vláda zamítla regulaci lichvy
„Každá fixní zákonem stanovená maximální sazba úroku z úvěru obsahuje nebezpečí, že omezí přístup rizikovým skupinám obyvatel k úvěrům.“ Doslova tak pravil Jan Matoušek, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace.
Může být. Ovšem otázka zní, komu to nebezpečí hrozí. „Rizikovým skupinám obyvatel“? Není pro ty větším nebezpečím, že nedokážou při daných úrocích úvěry splácet? Vždyť se nejeden poskytovatel úvěrů nechává v záchvatu upřímnosti tu a tam slyšet, že jemu ani tolik nejde o splacení půjčky samé, protože několikanásobně více vydělá na úrocích a ostatních platbách od věřitele.
A tak možná i ten výše citovaný výrok je takovou nechtěnou upřímností. Existence protilichvářských zákonů je totiž zákonitě největším nebezpečím právě pro poskytovatele úvěrů. A zejména pro ty z nich, jimž chybí jakékoliv morální zábrany. „Rizikové skupiny“, tedy ti nejchudší, nebo ti, kteří se nacházejí v nouzi nejvyšší, jsou totiž nejsnadnější a navíc tou nejbezbrannější kořistí.
PhDr. Miroslav Hudec, Č. Lípa
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
