Ad LN 3. 9.: Klaus ví, co je to veřejný zájem
Co je právě teď a konkrétně veřejný zájem v kontextu sporů o ústavnost, odhodlali se definovat čtyři nejvyšší ústavní činitelé České republiky. Jedno je jisté: nikdo před nimi se v našich moderních dějinách o něco takového nepokusil. Prostě se neodvážil. Ani v posledních dvaceti letech, ani za předválečného Československa.
Veřejný zájem v tomto případě není totiž nic jiného než imperativ dodržovat ústavu a zákony. Anebo (jde-li o konkrétní spor, například o to, kudy má vést dálnice) je takový zájem výsledkem řízení, jehož obecná pravidla jsou předem dána. Když parlament rozhodl rovnou, že veřejný zájem je ten a ten jez na Labi, Ústavní soud to před lety zcela správně zrušil. Jedině stavební řízení může stavbu toho a toho jezu označit za stavbu ve veřejném zájmu.
Dnešní proklamaci ústavních činitelů nikdo nezruší, je právně i ústavně irelevantní. Je to kuriózum pro poučení příštích generací: poučení o tom, kudy cesta nevede. Veřejný zájem je dnes jen a jen na tom, aby volby proběhly v souladu s ústavou a s volebním zákonem. Tečka. Tečka, za kterou už není ani jedno jediné slovo.
Petr Pithart, místopředseda Senátu
Užitečná krize
Ad LN 3. 9.: Veřejný zájem
Děkuji panu Petráčkovi za jeho slova o úctě k ústavě. Člověka to pohladí, když vidí i jiný názor, než se line z rádií a televize, kde je slyšet nabubřelé věty Topolánka, Paroubka, Filipa a Klause. Už chybí jen požadavek na klid na práci. Je neuvěřitelné, jak jsou ty komunistické manýry zažrané hluboko pod kůží některých lidí. Smutné je, když pak člověk uvidí, že ten Topolánek zas nemá tak daleko k Paroubkovi. Jsem rád, že tato drobná krize vypukla, protože ukáže mnohem víc kdo je kdo než jakákoliv „stylizovaná“ debata.
Ing. František Juráň, Brno
Nepravdy o zákoně o státním jazyce v SR
Ad LN 29. 8.: Někdo dá někomu facku - a už to jede
V rozhovoru týdne se slovenským politikem Bélou Bugárem si čtenáři Lidových novin mohli přečíst vícero nepravdivých informací na téma slovenského zákona o státním jazyce.
Redaktor Daniel Kaiser v jedné z otázek například uvedl, že novela zákona stanoví sankce občanům. Jde o jednu z oblíbených dezinformací. Podle zákona o státním jazyce totiž nemůže být žádnému občanu, žádnému jednotlivci ani úředníkovi udělena pokuta.
Dalším zavádějícím tvrzením z úst Bély Bugára je, že zákon může lidem zasahovat do soukromí. Zákon se však vůbec nedotýká soukromé komunikace mezi lidmi a nereguluje individuální řečové projevy jednotlivců. Nebezpečně lživý příklad uvedl Béla Bugár v případě zdravotnictví, když tvrdí, že lékaři hrozí pokuta, bude-li s pacientem v Bratislavě mluvit maďarsky. Zákon ovšem jednak říká, že pokud pacient neovládá státní jazyk, je možné s ním komunikovat v jazyce, jímž je možné se s ním dorozumět, ale především, veškerá komunikace ve zdravotnických zařízeních je vyňata zpod dohledu, a tudíž zde pokuta nemůže být udělena v žádném případě.
Novela zákona o státním jazyce je terčem mnoha lží, zejména ze strany maďarských politiků, nejzákeřnější je obvinění, že lidé budou trestáni za používání menšinových jazyků. Naproti tomu zástupci ostatních menšin na Slovensku opakovaně vyjádřili se zákonem souhlas. A nezanedbatelným faktem je také posudek vysokého komisaře OBSE pro otázky národnostních menšin Knuta Vollebaeka, v němž se konstatuje, že novela zákona o státním jazyce sleduje legitimní cíl, je v souladu s mezinárodními standardy a nezpůsobuje omezení existujících jazykových práv menšin.
Jaký je tedy vlastně cíl a smysl zákona o státním jazyce? Jednoduše řečeno, jde o zajištění práva pro všechny občany Slovenské republiky, aby ve vybraných oblastech veřejného styku dostali informaci nebo se mohli dorozumět na celém území Slovenska i ve státním čili slovenském jazyce.
Marek Maďarič, ministr kultury Slovenské republiky
Co je na tom nejhorší
Ad LN 1. 9.: Ludvík Vaculík: Nedá se to číst
Ano, pane Vaculíku, my všichni staří, kteří jsme zažili únor 1948, jsme to poznali na sobě, svých příbuzných a známých: statisíce, možná i miliony nás byly vyhozeny ze svých statků, dílen, kanceláří, studií, spolků, bytů atd. a dáni „na převýchovu“ do továren a JZD.
Ale nejhorší na tom je, že ty desetitisíce členů KSČ v „akčních výborech“ byli naši známí, sousedé, kolegové apod. a dodnes žijí mezi námi a tváří se jako by nic. A jak se máme k nim chovat my? Václav Havel řekl po sametovém listopadu: „Nejsme jako oni!“ A tak my také „jako by nic“.
Jana Přidala znám dobře. Za války byl vězněn, po únoru pronásledován komunistickým režimem. Obnovovali jsme spolu Sokol, který byl od svého založení před 150 lety vlasteneckým spolkem, a proto zrušen v letech 1915, 1941 a 1952. Ale to se nepodařilo. Dnešní generace, které na vlastní kůži neprožily protektorát, válku, komunismus, to nemohou pochopit. Nemáme jim to za zlé, jen doufáme, že to jejich procitnutí nebude tak bolestné jako za nás.
Miroslav Jandásek, Brno
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
