Ad LN 18. 2.: Dělnická strana prohrála. Objeví se jinde
Zaznamenávám informaci, že ombudsman Otakar Motejl podal žalobu na místopředsedu pražského vrchního soudu Jaroslava Bureše. Tento soudce, jaká ironie, že právě on, má dohlížet na dodržování soudcovské etiky v práci jiných soudců.
Dohlížel špatně, podle názoru Otakara Motejla, protože nedostatečně prošetřil stížnost na soudce Vojtěcha Trojánka a nepotrestal ho, a nezahájil s ním ani kárné řízení. Na Trojánka si stěžovalo občanské sdružení Občané za svá práva proto, že soudce nedovolil v soudní síni pořizování zvukového záznamu a místo toho prohlásil jednání za uzavřené.
Tato žaloba je pro mne dokonce významnější než středeční rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zrušení Dělnické strany. A to proto, že ukazuje na stav naší justice, kde i nejvyšší pozice mohou zastávat lidé, u nichž není v rovnováze jejich odborná způsobilost s vnímáním morálního aspektu při jejich rozhodování. Pan Jaroslav Bureš není v takové neudržitelné pozici sám, jak je dobře známo z aféry kolem naší „justiční mafie“.
Dobře si vzpomínám na jeho argument, když se ucházel o jinou významnou pozici v čelném postavení justice, že zdůvodňoval s vážnou tváří svoje členství v KSČ po roce 1968 jako nezbytné pro udržení jeho profesní kariéry.
Oceňuji krok Otakara Motejla v této situaci jako nesmírně statečný, jako krok, který zřejmě už naznal jako nezbytný s ohledem na vše, čeho jsme svědky.
Karel Holomek, Brno
ÚSTR – obrana proti recidivě totality
Ad LN 18. 2.: Žáček končí
Daniel Kaiser předpovídá pozvolný útlum Ústavu pro studium totalitních režimů – po předpokládaném volebním vítězství levice a odchodu ředitele Žáčka. Nemyslím, že by pan Pernes mohl být příčinou takového vývoje.
Pokud jde o tu levici, je to třeba ohlídat. Paroubek se netajil tím, že v případě svého vítězství ústav prostě zruší. Takové věci dělávali monarchové vždycky a považovalo se to za samozřejmost. Lze jen doufat, že by oranžovou monarchii poučili její vlastní voliči o tom, že takový ústav je nezbytnou obranou proti recidivě totality – i té paroubkovské. Pokud by tak neučinili, byla by řada na ostatních, které by snad případné vítězství postkomunistů nepřipravilo o zdravý rozum.
Milan Jíra, Praha
A kde zůstali Bůh, Ježíš a evangelium?
Ad LN 15. 2.: Bude-li to Duka...
Mohl bych reagovat snad na jakýkoli příspěvek, který se v médiích o nově jmenovaném arcibiskupovi objevil. Mají totiž bohužel něco společného: chybí v nich taková podstatná slova jako například Bůh, Ježíš Kristus, evangelium... Tedy všechno, co dělá církev církví a bez čeho nelze kvalifikovaně hodnotit nikoho, kdo v jejím jménu jedná.
První text od Dominika Duky, který jsem kdysi dostal do rukou, se však jmenuje „Škola vnitřní modlitby“. A právě zde je počátek všeho zásadního. Církev totiž nepotřebuje mediálně sebeprezentující mágy ani obratné, vychytralé politikáře, nýbrž spíše laskavé otce především svých kněží a také věřících, jakož i pastýře, kteří nepasou sebe sama (Ezechiel, kap. 34).
Co se pak týče pro někoho snad tajemného nebo nepatřičného vztahu mezi jmenovaným arcibiskupem a prezidentem republiky, je třeba konstatovat, že prostředí, které se ve jménu vychytralých kalkulací poklesle ožebračilo o samu podstatu evangelia, asi nemůže pochopit, že by snad dva lidé ve významných pozicích mohli mít spolu přátelský vztah, založený na vzájemném respektu. Zde však na celé čáře zklamávají někteří církevní nebo za křesťany se prezentující exponenti, pokud užívají, bohužel i veřejně, o prezidentovi slovník hodný snad fanatických nenávistných ajatolláhů, ale zcela odporující duchu Kristova evangelia. To vše prozrazuje spíše něco o nich než o samotném prezidentovi. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph. D., I. C. D., Praha
Dobročinnost je věc křehká a intimní
Ad LN 8. 2.: Závody v dobročinnosti
S článkem Miloše Čermáka se stoprocentně ztotožňuji. Dobročinnost je věc křehká a intimní a každý, kdo ji dává okázale najevo, aby to ostatní viděli a věděli, ten podle biblického výroku „vzal již svou odměnu“. A naopak se zde také říká, že „ani sklenice vody podaná žíznivému nezůstane bez odměny“. Anebo také: „Více dala svým posledním penízkem chudá vdova, protože dávala ze svého nedostatku, zatímco vy, pokrytci, dáváte jen ze svého přebytku.“ Takže to v podstatě ani nepocítíte – to už dodávám já.
Už moje dobrá a moudrá maminka (vesnická žena, dnes „na pravdě Boží“) nás od mala vedla například i takto: „Nechť neví levice, co dává pravice!“ (nemyšleno samozřejmě politicky), anebo také: „Člověk musí umět dávat tak, aby druhý mohl přijmout.“ A tak podobně. Pokládám to za osvědčená moudra pro všechny doby, a kdyby se lidé neřídili jenom tím, že co není zakázáno, to je dovoleno, ale i vnitřním etickým cítěním, chcete-li svědomím, pomohlo by to jistě pravému řádu věcí ve společnosti a vzájemnému lidštějšímu soužití.
Marie Kočová, Divišov
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky do rubriky Názory posílejte na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy. Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
