Ad LN 4. 8.: Životní omyl jedněch odbojářů
Ano! Historik to má někdy složité! Nejinak Petr Zídek, autor článku z rubriky Archiv o odbojářích, jejichž odboj považuje za dětinský omyl. Problém je v tom, že žádné podmínky ozbrojeného spravedlivého odporu (a svaté války) proti tyranii nejsou přesným vodítkem, přestože přibližně jako zásady zdravého rozumu platí: 1) musí být reálná naděje na úspěch, 2) použití zbraní nesmí vést k většímu zlu než tomu, které chce odstranit.
To jenom dnes post factum víme, že proti hnědé a rudé totalitě žádné povstání a žádní partyzáni (s výjimkou Jugoslávie a posledních dnů války, kdy byla oběť povstalců zbytečná, často šlo jen o pomstu) nijakou šanci neměli. Jenomže oni chtěli vyburcovat národ k odporu a zamezit hanebné kolaboraci. Možná chtěli i napřímit páteř národa a nepochybně (post factum) získali v budoucnu velké ústupky komunistického režimu. Varšavské povstání nepočítalo se Stalinovou „zradou“ a pět tisíc mrtvých Armii Krajowej z padesátých let se nepochybně zasloužilo o to, že se Sověti Poláků báli a na rozdíl od Maďarska pacifikovali Polsko v roce 1956 jiným způsobem. I Maďarské povstání mělo svou racionalitu naděje! Sověti se stáhli rok před tím z Rakouska a Západ jim teoreticky mohl přijít na pomoc. A zcela nepochybně získali Poláci a Maďaři zásluhou odporu značnou, byť gulášovou „autonomii“.
Dehonestovat naivní hrdiny proto není správné (etika patří do filozofie) a navrhovat pacifismus jako odpověď na genocidní režimy je poněkud naivní (appeasement)! To, že se sovětský režim (post factum) sám vnitřně zhroutil, je spíš historická výjimka.
Alexander Tomský, Praha
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy.
Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
