Ad LN 25. 8.: Stokrát rozbité tabu není tabu
Daniel Kaiser se hluboce mýlí, když považuje „alergické“ reakce české veřejnosti na nově objevené zločiny, kterých se po skončení války dopouštěli Češi na jiných skupinách obyvatelstva, za důsledek „přejedení se“ daným tématem.
Na rozdíl od autora si myslím, že nejsme na konci, ale teprve na začátku naší sebereflexe, na kterou jsme sice měli dvacet let života ve svobodné zemi, ke které dochází jen sporadicky a neochotně a vlastně až tehdy, kdy o námi způsobené kostlivce začínáme na polích doslova zakopávat jako nejnověji na Jihlavsku. I tam totiž mělo obyvatelstvo dvě desítky let času vysvětlit a zrekonstruovat zvěrstva, kterých se tam jeho předci dopustili, leč nestalo se tak. Až teprve rešerše německé autorky a podání trestního oznámení českým právníkem začaly hýbat věcmi. Dokonce se ještě našel svědek tehdejšího zabíjení.
A naštěstí se našli i spoluobčané, kteří na místě masakru spontánně vztyčili třímetrový dřevěný kříž. „Alergické“ reakce naší veřejnosti na tato a podobná odhalení nepovažuji za „přejedenost“, ale spíše za důsledek špatného kolektivního svědomí a studu za to, že před 65 lety oficiálně skončené válečné zabíjení bylo zároveň začátkem zabíjení ze strany „dobrých českých demokratů“, a to ve jménu demokratického a prý právního státu. Srovnáme-li vyrovnávání se s minulostí v Německu a u nás, zjistíme, že jsme na tom vlastně ještě hůře.
Německý stát nikdy nevydal dekrety, kterými se paušálně omilostňují pachatelé zločinů a zvěrstev, a vraždy jsou dle tamějšího právního řádu nepromlčitelné. Proto tam také ještě dnes vlečou k soudům bývalé esesáky a nácky. Zato naši spoluobčané s krví na rukách mohou dožít v klidu a bez toho, aby se dnes museli obávat návštěvy policejních vyšetřovatelů. Bohužel. Doufejme, že se jim dostane řádného soudu v jiném světě. V tom našem, českém, k tomu není „politická“ vůle a zájem.
Milan Březina, Praha
Ostudná motivace
Ad LN 25. 8.: Stokrát rozbité tabu není tabu
Pro doplnění různých názorů k otázce německo–českých a česko–německých krutostí by bylo dobré zjistit, jestli se té msty na německých občanech zúčastnili pouze ti Češi, kteří od německých občanů za protektorátu utrpěli osobní příkoří. Motivace všech těch německých krutostí, jichž se dopouštěli na občanech jiných etnik, byla ostudná. Ale nebyla stejně ostudná motivace těch poválečných českých krutostí?
Vím, žel jen z ústního podání od tety, tehdejší soudkyně v Soběslavi, že právě tam se podobného násilí dopustili ti, komu se žádná újma za války nestala, ale demonstrovali tak jako noví komunisté způsob, kterak zatočit s tím, koho mám za nepřítele. Házeli je prý do vody a ubíjeli, když se škrábali na břeh.
Dnes už přímí účastníci ani svědci nežijí, a co se s mrtvými stalo, o tom mi, tenkrát patnáctileté, po bombardování vyděšené, nikdo nic nesdělil. Mimochodem ta bomba, která mou rodinu připravila o všechno a nás děti psychicky poznamenala, byla americká.
J. V. Pospíšilová- Šteflová, Valtice
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy.
Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
