O KNIHÁCH
Zamilovala jsem si lidi, věřila jim, a oni mne zklamali. Bolelo mne to zajisté; ale všecko to ubližování a klamání nezničilo cit lásky ve mně. Já přece miluju, věřím, a kdyby mne stokrát ještě zklamali, přece budu milovat.., píše v srpnu 1854 Božena Němcová Alžbětě Lamblové. V té době už její jméno stojí na seznamu politicky podezřelých osob, čtou se a zadržují její dopisy. Mnoho se jich ztratilo, mnoho jich zničila kvůli hrozícím domovním prohlídkám. Ačkoliv je její Korespondence nutně mezerovitá a zatím nedokončená (v NLN vyšel první díl roku 2003, další dva 2006, poslední vyjde letos či za rok), už teď patří k nejvýznamnějším edicím desetiletí. Žádný trilobit do vitríny, ale drama na pokračování. Jeho protagonistka v něm stále obnovuje prvek, který pod českým nebem postrádáme víc než moře: elementární důvěru.
Ta korespondence rovněž překračuje lokální vlastenecký význam. Vloni z ní vyšel v mnichovském nakladatelství DVA obsáhlý výbor Mich zwingt nichts als die Liebe (Že já nejsem ničím nucena než láskou) v oceňovaném překladu Kristiny Kallertové. Textovou část uzavírají tři verze posledního pokusu Němcové napsat list Vojtěchu Náprstkovi koncem roku 1861. Česky vyšly tyto tři fragmenty poprvé až ve výboru editorky Jaroslavy Janáčkové Lamentace. Dopisy mužům (Český spisovatel 1995). Záhy podle nich v Německu natočila Dagmar Knöpfelová film A tou nocí nevidím jedinou hvězdu (2005). Z historických pozic ho lze jistě napadnout pro zjednodušení, fantazie a snad i ženskou tendenčnost (hlavně kvůli pojetí Josefa Němce jako hrubce a opilce), ale veškerá kritika se míjí cílem, ignoruje-li zřetelnou stylizovanost a místy fantasknost tohoto nepochybně uměleckého, ne dokumentárního filmu. Síla jeho výpovědi vyplývá primárně ze spolehnutí na nosnou a rovněž vypjatou předlohu, plnou konkrétních podrobností - a tou je nedokončený, dvakrát přepisovaný dopis vyčerpané umírající ženy, která odnese břečťany z květináčů na hřbitov, fuksie paní Petrovičové, předposlední peníze vydá za kulatý klobouk, psací potřeby, šunku pro sebe a dceru Doru a „cervulat“ (buřta) pro syna Jarouše a druhý den ráno uteče od muže. Pak sedí ve studené místnosti v Litomyšli, krvácí a snaží se marně napsat co nejkrásnější dopis svému příznivci.
Pohádka, ale dobrá, shrnul mi přítel jiný, mnohem známější německý film -Životy těch druhých (2006). To je příběh o neosobně důsledném důstojníkovi Stasi v 80. letech, který jednoho dne při sledování prominentního spisovatele začne na vlastní pěst potichu pracovat v jeho prospěch. Prostě zamlčuje a zakrývá všechna fakta, která by mohla spisovatele ohrozit. Jako by postupoval podle instrukce z Dobrého člověka Boženy Němcové: „Co dobrého uděláš, to nikdy nepočítej - to je jinde zaznamenáno!“
Pohádka, ale pravdivá, namítám svému příteli. To, co řeší tajný agent ve filmu, přece řeší editoři i překladatelé dávných intimních korespondencí ve skutečnosti. Co vyberou, co vyzdvihnou a co potlačí? Zdůrazní vlastní objevy? Kdy se zdrží komentáře? A co když autora při něčem přistihnou: upozorní na to, nebo to zamlčí? Takových, někdy osobně riskantních taktních rozhodnutí musejí dělat desítky - a my se o nich dozvíme až v soudný den. Ale kdyby se něco takového nedělo, bylo by to bezútěšné a všechny vyjmenované knihy a filmy by zůstaly osamocené. Svědčí přece o důvěrných vztazích, které jsou nadosobní, ale nemohou se řídit neosobními zásadami. Protože důvěra se podobá přátelskému dopisu: je vždy adresná, osobní, vynalézavá a neokázalá. A vždycky tajně doufá v podobnou odpověď.
***
Korespondence Boženy Němcové není žádný trilobit do vitríny, ale drama na pokračování
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
