Čtu tady skoro jen česky a francouzsky, a výlučně autobiografie nebo korespondenci... Mohl bys mi po jednom takovém svazku vypůjčit? Výběr bych ponechal na tobě... Možnost výběru v češtině bude asi obzvlášť malá, navíc jsem teď přečetl snad nejlepší z těch knih, výbor z korespondence Boženy Němcové, nevyčerpatelný pro poznání člověka, napsal Franz Kafka Felixi Weltschovi ze Siřemi 23. září 1917. Devadesát let nato si můžeme současně česky přečíst jak Kafkův dopis - v posledním svazku jeho spisů - tak veškerou známou korespondenci Boženy Němcové. V Německu však čtenáři vědí o Kafkovu obdivu k Němcové o něco déle: předloni o něm napsal Hans Dieter Zimmermann předmluvu k německému výboru z dopisů Boženy Němcové Já nejsem ničím nucena než láskou, který přeložila Kristina Kallertová.
„Lákadlo musí být,“ psala Němcová opakovaně, když uvažovala o „lidovém“ čtenáři. Poslouží-li nám ale Kafka jako lákadlo, neměli bychom hned zapomenout jeho slova: Čím jsou Němcové dopisy „nevyčerpatelné pro poznání člověka?“
Korespondence má tři fáze: Tou první je spisovatelský vzestup Němcové v brilantně stylizovaných dopisech ze 40. let, plných vřelosti, například manželům Čelakovským. Tou druhou je smršť několika intenzivních milostných vztahů, nepříznivých politických událostí a pronásledování od počátku 50. let do roku 1855, kdy Němcová až na poslední chvíli - i vinou úředního zadržování dopisů - přijíždí za umírajícím synem Hynkem do Prahy. Třetí fáze se podobá pádu hvězdy.
Buďsi u jelenů, buďsi u člověků Ve filmu německé režisérky Dagmar Knöpfelové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005) se odehrává symbolická slavnost na počest Němcové, v níž spisovatelka předčítá nahlas z Babičky, a pak jde v tanečním kole z jedné mužské náruče do druhé. Náruživě tančí, kouří, radost jí poněkud pokazí jen podroušený manžel.
Kdo si Němcovou pod dojmem pedagogického procesu představuje jako vychovatelku chrlící anachronické průpovědi typu „drobečky patří ohni“, podiví se. Nepravděpodobný je ale i „demýtizující“ obraz Němcové coby sexuální či emocionální tygřice, která trhá jednoho muže za druhým, takže po nich zůstanou jen slupky jmen: Nebeský, Klácel, Helcelet, Lambl, Bendl, Jurenka. A skutečnosti neodpovídá ani obrázek manželkyoběti, které lakomý a necitelný muž a nepřející společnost brání v rozletu.
Kde se ty obrazy vzaly? V první řadě -v korespondenci Boženy Němcové! Respektive v jejích výsecích. Rozpor nastává, když se všechny tyto „podložené“ obrazy konfrontují. Božena Němcová i její dopisy totiž odolávají všem stereotypům. „Já nejsem ničím nucena než láskou!“ píše v roce 1853 Johaně Mužákové, budoucí Karolině Světlé.
V témže roce se ptá její sestry Žofie Rottové: „Ty mi rozumíš, ty mne nezatratíš, viď? - Řekni, co dělá On?“ A kdo je - On? Lékař Vilém Dušan Lambl, s nímž se Němcová seznámila roku 1851. Původně měl být nápadníkem Žofie, ale zamiloval se do Boženy. Obě sestry však tehdy Němcovou ctily: „Ty mi vždy zůstaneš ideálem uskutečněným,“ píše Žofie. Z dopisů s Johanou zas vyrozumíme, že se o ni Němcová starala v nejtěžších chvílích, když Mužákové umírala novorozená dcera Boženka. O lásce k Lamblovi se však dozvídáme zprostředkovaně z dopisů druhým. Dochované listy přímo pro něj jsou spíše reportáže pro širší publikum - jeden o cestě do Uher v roce 1852, druhý o Havlíčkovu pohřbu v roce 1856.
„On“ je však jindy i někdo jiný. Například lékař Hanuš Jurenka, o němž se pro změnu nejvíce dočítáme v dopisech společnému příteli Václavu Čeňku Bendlovi z poloviny 50. let. Mnoho zmínek o Jurenkovi je na první pohled zřetelných, protože je oba pisatelé „skrývali“ azbukou.
Jediné přímé svědectví vzplanutí jsou dopisy s brněnským doktorem Janem Helceletem z roku 1851 a 1852. Také on se zapletl do houštiny vztahů v „bratrstvu“ kolem Němcové, ale se ctí se vysekal - ne aby utekl, ale aby si zachoval přátelství zúčastěných i zdravý rozum. „Poměry pohlavní jsouť jedna z nejnesnadnějších stránek sociální svobody,“ píše Němcové v roce 1851. „Ten krásný a smělý entuziasmus, plný ale zároveň sebezapomenutí, ano sebe vzdání, nimž ve přírodě nové se plodívá, není sám v sobě něco podlého, buďsi u ,jelenů‘ buďsi u člověků... Jen hmotné nesnáze občanské skutečnosti a sociální harmonie vůbec kážou jednotlivcům uzdu rozumovou si uložiti...“ Helceletovo rozumové řešení zní: „Nechme si to tedy na svátky.“ Následující rok však přátelsky, ale rázně přerušuje dopisování (později je zase přátelsky obnoví), protože nedokáže „plovati bez úrazu v tomto moři lží a přetvářek“.
Sama Němcová takto plovala asi pět let, bez přetvářky a s úrazy. V přátelství byla věrná - i k bývalým milencům. V lásce však povinnost neuznávala. „Dobré i zlé až do smrti“ pak nesla v manželství.
Jak si hezky odporuješ Jestli je v souboru korespondence něco opravdu intimního, co čtenářem otřese, pak jsou to právě dopisy s manželem Josefem Němcem a později s dětmi - syny Karlem a Jaroslavem a dcerou Dorou. Němcová na svého muže mnohdy žalovala a mnohdy ho hájila: „Ať je táta divný, on je přece Váš táta a je rozšafný muž, a on je přece jediný, kdo nás neopustí, kdyby nás všickni opustili.“ Tak se i stalo. Němec jí zas ve svých rozvláčných listech plných životní prózy píše verše k svátku, a když má kvůli domovním prohlídkám pálit její listy, říká: „Já nerad, co od tebe pochází, zničuju.“ Jindy jí však vyčítá sobectví, když sama cestuje na Slovensko v roce 1855 a rodina má bídu a sžíravě jí píše, „jak si hezky odporuje“.
Bilanci manželství i lásek najdeme v krajně otevřeném listě Němcové z 13. 6. 1857: „Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru v ní jsem pozbyla záhy. Kde ji vidět? - Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost, zkrátka sprostáctví,“ píše vlastnímu manželovi, a dále nešetří jeho ani sebe: „Měla jsem ctitele nejednoho, - jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila.“ Můj ráj a vaše žízeň „Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí, jako diamant; je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší, která, kdy se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl, která ho vede na cestu kalvárie! - Touha ta spojená s láskou, láskou opravdivou, né k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se zblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl.“ A to je pokrm, který by mi chutnal, chce se dodat s Kafkovým umělcem v hladovění, který umírá v kleci.
V téže době lidé očekávají pád komety a někteří i konec světa. „To je rámus s kometou,“ glosuje pisatelka. A pak sarkasticky líčí příhodu s dobrodincem Ferdinandem Náprstkem, který jí přinesl domů holoubě a při jídle jí s plnou pusou říká: „Vidíte, milostpaní, já bych vám nevímco dal, a vy mne nechcete mít ani trochu ráda.“ Při následné diskusi, v níž se návštěvník ptá, zda by něco takového měla za hřích, odpovídá: „Ano, za hřích, kde se to děje bez vzájemné libosti, a takového hříchu bych se ošklivila. Kdyby mi toho bylo potřeba jako vám a kdybych považovala ukojení té potřeby ze stanoviska všedního, možná bych si to také tak prakticky chtěla zařídit jako vy. Ale libost není žok chmele, aby ho mohl koupit, ani sklenice ležáku, aby ho vypil, když dostane žízeň. Já vás mám ráda co dobrého přítele, ale co muž byste se mi nelíbil.“
Dopis z roku 1857 je vyznáním i proroctvím. Kometu nelze zadržet: následující listy, vesměs rodinné, vyprávějí o rozpadající se rodině, o skutečném hladu a žebrání jejích členů - o peníze na činži, o staré šaty, o jídlo na Vánoce. A Němcová cituje synovi mužova slova, „že z vás budou žebráci, lumpové a já že chcípnu za plotem“.
Doufám, že laskavě příjmete Občas se i v tomto období korespondence zatřpytí krátký vzkaz od někoho, kdo dávat uměl, kupříkladu Ferdinandův bratr Vojtěch: „Velectěná paní! Milou mně náhodou dozvěděl jsem se o Vašem přebývání v Bydžově; osměluju se Vám tuto příložiti 20 zl. co nepatrný důkaz uznalosti mé za Vaše tak velké zásluhy o literaturu naší. Doufám, že laskavě příjmete, co laskavě podáno se vší úctou od neznámého V. Sokola.“
Právě Vojtěchu Náprstkovi jsou věnovány tři koncepty posledního, neodeslaného dopisu z listopadu 1860, v němž se chtěla vyčerpaná Němcová ospravedlnit, proč nedokáže v Litomyšli pracovat na slíbeném vydání svých spisů. První verze „totálně realisticky“ líčí scény doma a útěk od muže z Prahy. V dalších dvou verzích se čím dál podrobněji zaměřuje nikoliv na útěk, ale na útočiště u Daňků v přívětivém domě s prostřeným stolem, uprostřed dětí a vlídné venkovské přírody. Na základě těchto konceptů natočila svůj film Dagmar Knöpfelová. Vyčítáli se mu jednostrannost, je třeba říci, že vedle dvou tisíc stran čtivé a proměnlivé Korespondence Boženy Němcové s mnoha věcnými a nevtíravými komentáři editorů se nám už bude zdát jednostranné vše. Knöpfelové se však přece jen pomocí kontrastů bílé a černé, hyperbolizovaných „naturalistických“ a „fantazijních“ výjevů podařilo cosi vystihnout. Právě tři poslední neodeslané dopisy vyznačují obrovské rozpětí mezi pravdou pádu, „chcípání za plotem“, a pravdou snu, ráje. Slova „musí to být krásné“, s nimiž filmová Němcová zkouší napsat dopis znovu a znovu, nakonec jasně vyjadřují pravdu umělce, který už ví, že nikdy nedostane pokrm, „který by mu chutnal“. Ale ještě jednou ho chce podat druhým.
***
Někteří z desítek adresátů Boženy Němcové (vlevo nahoře zamlada a uprostřed s dětmi Hynkem, Jaroslavem, Karlem a Theodorou): Josef Němec, Antonie Čelakovská-Reissová alias Bohuslava Rajská, Karel Havlíček Borovský, Jan Helcelet, Johana Mužáková-Rottová alias Karolina Světlá, Vilém Dušan Lambl, Hanuš Jurenka, Alois Vojtěch Še mbera, Jan a František Palačtí, Václav Čeněk Bendl, Ferdinand a Vojtěch Náprstkové s matkou. Vojtěchovi Němcová adresovala poslední dopis (v pravo dole).
Měla jsem ctitele nejednoho, -jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila. Božena Němcová
Korespondence I, II, III, IV Božena Němcová Edičně připravili Robert Adam, Magdaléna Pokorná, Lucie Saicová Římalová a Stanislav Wimmer, vědecká redakce Jaroslava Janáčková. Vydalo nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003-2007. 391, 558, 621 a 478 stran. Dopisy přátelům a jiná korespondence. Spisy Franze Kafky 13 Franz Kafka Překlad a komentář Věra Koubová. Vydalo Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2007. 1170 stran. Mich zwingt nichts als die Liebe. Briefe Božena Němcová Přeložily Kristina Kallertová a Susanna Rothová. V edici Tschechische Bibliothek vydalo nakladatelství DVA, München 2006. 423 strany. A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu Scénář a režie Dagmar Knöpfelová. Německo 2005, 109 minut.
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
