Všímáte si, jak v českých městech bují dopravní apartheid? Nehledejte cedule „jen pro bílé“ a „jen pro barevné“, ale veřejný prostor je požírán areály „jen pro auta“ a „jen pro pěší“. Chcete v Praze na Příkopy? Jen pěšky, vždyť je to pěší zóna. Chcete na magistrálu u Národního muzea? Jen autem, vždyť je to de facto dálnice.
Jihoafrický apartheid nebyl klasickým otrokářstvím. Byl produktem sociálních inženýrů, semeništěm zákonů a předpisů – určoval, kde mohou bílí a barevní žít, bydlet, bavit se, kde a na jakých pozicích mohou pracovat. A tak je to i s dopravou v českých městech.
Semeniště předpisů, zákazů, semaforů a dopravních značek určuje veškerý život. Pražská magistrála zosobňuje průnik dálničních manýrů do obydleného centra. Pěší zóny zase druhou stranu téže mince. Jak z toho alespoň částečně ven? Pryč se semafory i značkami, nechme to na lidech, na jednom pravidle pravé ruky a o zbytek ať se postará přirozený řád. Tak to zkoušejí v částech Říčan či Slaného. Když v Jižní Africe padl apartheid, stát se nezhroutil v chaosu, ač to mnozí očekávali. Ani Říčany či Slaný se nehroutí v chaosu. Méně předpisů = více osobní odpovědnosti. Překvapivě to funguje.
Čtěte „Města chtějí méně...“ na stranách 1 a 4
