Dnes o jednom úspěšném českém vyrovnání s minulostí Mezi různými výročími uplynulo tiše jedno osmnácté: 4. října 1991 přijal federální parlament tzv. velký lustrační zákon. Jako dočasné revoluční opatření, na pět let... Platí dosud. Za letošní rok (do konce října) se podle něj prolustrovalo 3061 úředníků, z toho 88 neprošlo. Není už prodloužené dočasnosti příliš?
Je fakt, že Češi měli šťastnou ruku: trefili správnou míru téměř napoprvé. Třeba Polsko přijalo své „měkké“, liberální lustrace v roce 1997 (státní úředníci museli prohlásit, zda kolaborovali s režimem; v případě lži ztratili na deset let úřad, takže pykali nikoli za tehdejší selhání, ale za nynější). Pak místo toho tamní konzervativci prosadili v roce 2007 „tvrdé lustrace“, které zahrnuly i soukromá média a volené poslance. Ty ovšem záhy zrušil Ústavní soud.
Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, kdysi lustrační jestřáb, v březnu prohlásil, že už by to nechal tak: „Před dvaceti lety měly čistky smysl. Dnes se už lidé osvědčili tím, co dělali od té doby.“ Z opačného tábora se přiklonil ke smířlivosti i levicově liberální šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Před dvaceti lety se bál, že zveřejnění svazků Státní bezpečnosti rozvrátí zemi. Teď by je dal na internet, Polsko jako člen EU a NATO je dost silné, aby odtajnění uneslo.
V monumentálním sborníku Komunistické právo (editoři Michal Bobek, Pavel Molek a Vojtěch Šimíček, MU Brno 2009), což je kandidát na letošní právní „knihu roku“, se jeden příspěvek vymyká z koncepce. Napsal ho mladý právník David Kosař a pod titulkem Lustrace a běh času navrhuje lustrace ukončit. Kosař přitom uznává, že měly smysl. Což dnes říkají i poctivější ze západních kritiků, třeba britský profesor východoevropských studií Kieran Williams (zákon zastavil „divoké“ lustrace a snížil „skandalizační potenciál“). Kosař připouští i to, že Ústavní soud zákon oprávněně dvakrát – v roce 1992 a 2001 – potvrdil.
Ale jsou tu novější rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. V červenci 2004 Štrasburk rozhodl ve věci Sidabras a Džiautas proti Litvě. Oba pánové jsou bývalí kágébáci, po rozpuštění služby první nastoupil na finanční úřad, druhý na generální prokuraturu. V roce 1999 přišli o místa kvůli novému litevskému „zákonu o KGB“. Deset let nesmějí pracovat ve státní správě, ale ani jako bankéři, právníci, detektivové, učitelé a nesmějí v zaměstnání nosit zbraň. Štrasburk to označil za příliš drakonické a příliš pozdní opatření, takže každému z kágébáků přiznal odškodné 7000 eur. David Kosař píše, že by české lustrace možná ještě pořád ve Štrasburku obstály (kupodivu je tam nikdo neposlal). Ale možná by už napotřetí neobstály před Ústavním soudem.
Autor těchto řádek to psal v roce 2005: Je pravda, že lepší a citlivější než plošný zákon už jsou dnes bezpečnostní pověrky. Po otevření archivů bychom měli umět lépe vážit individuální vinu. S nástupem třicátníků není třeba tolik lustrovat. V letech 1991–1997 dostalo osvědčení asi 303 tisíc lidí, z nichž mělo škraloup 15 tisíc (5 %). Teď je to rok od roku méně, pozitivně lustrovaných jsou asi 3 %. Jenže se z lustrací stal naneštěstí symbol.
I když... jedna věc je tady záhada. Jak se někdo může v roce 2009 hlásit do státní správy a netušit, že skončí pozitivně vylustrován? Jak říkal Butch Cassidy: Co je to za lidi??!
***
Štrasburk označil litevské lustrace za příliš drakonické a pozdní opatření. Každému z kágébáků přiznal odškodné 7000 eur.
O autorovi| Tomáš Němeček, redaktor Orientace
