Vylezla z vody a vypadala nazlobeně. „Bylo to strašný. Dva dny mě bolelo v krku, léčila jsem se čajem. Na tenhle závod jsem se chystala čtyři roky,“ mračila se Jana Pechanová poté, co desetikilometrové víření paží ve veslařském a kanoistickém kanálu skončilo a ona doplavala na osmém místě.
Díky drtivému finiši získala maratonské zlato Ruska Larisa Ilčenková, mistryně světa. Obrala o ně Britky Payneovou a Pattenovou, které závod v tandemu odtáhly.
Pechanovou, jež vlastní několik medailí z evropských šampionátů, dělilo od Rusky dvanáct vteřin. „To je moc. Pětadvacet metrů,“ konstatovala česká plavkyně.
Kvůli nemoci přivítala, že závod začal vlažněji. „Takže jsem se mohla tři kola ze čtyř táhnout za těma nejlepšíma. Být to rychlejší, byla bych na konci balíku. Takhle jsem se držela uprostřed.“
Dokonce měla i zastávky, byť neplánované... Jak plavci během závodu doplňují minerály a vitaminy? Trenér či asistent stojí na břehu, v rukách dvoumetrovou tyč. Ta má na konci dvě oka s kelímky.
„Na pátém kilometru někdo dával občerstvení Portugalce a dal tu tyč přímo do mých záběrů. Já se do ní zamotala a praštila se do ruky. Měla jsem sto chutí mu tyč vyrvat a hodit ji po něm. To by ale bylo zdržení,“ líčila Pechanová.
Nejhůř jí bylo na začátku. „K první bójce se plave tři sta padesát metrů. Nebyla jsem na konci, ale cítila jsem se hrozně, bojovala sama se sebou. Bylo to na palici.“ Co si v tu chvíli říkala?
„Že je to na h...“ Měla chuť vzdát?
„To se na olympiádě nedělá.“ Pořád věděla, že špička není daleko. „Poslední kolo se zrychlilo -plavaly jsme pod dvě hodiny, to je rychlá desítka. Šetřila jsem síly na závěr. Docela mi vyšel.“ Patří dálkové plavání mezi kontaktní sporty? Podle Pechanové rozhodně. „Na sedmém kilometru jsem dostala od Brazilky ránu do oka. K tomu několik dalších úderů. Nemám ráda bazénové plavce, kteří neplavou rovně. Tady nemají čáry na dně, nemají se čeho držet.“ Šestnáctá doplavala Jihoafričanka Natalie du Toitová, která má po nehodě na motocyklu amputovanou nohu nad kolenem. „Je dobrá, jak se s tím vyrovnala, i že se pouští do téhle štreky. A že se nestydí s tou ortézou mezi nás. Musí být vnitřně silná, klobouk dolů,“ uznale pokývala hlavou Pechanová.
Společný pokoj - dar z nebes Osmé místo z olympiády považuje za nevyužitou šanci. „Na medaili si budu muset počkat,“ řekla.
Čekat další čtyři roky na hry v Londýně? Je jí sedmadvacet. Jejím partnerem je kladivářský reprezentant Lukáš Melich. „Čtyři roky, to je strašně dlouhá doba. Ale uteče to rychle,“ mínila Pechanová. A biologické hodiny? „Jsem čerstvá teta, tak si to užívám,“ smála se.
„Je to na Janě, jsme spolu rok. Jana je v Brně, já v Praze, jsme si vzácní. Společný pokoj v olympijské vesnici pro nás byl dar z nebes,“ pokýval hlavou kladivář.
O autorovi| Jiří Jakoubek, zpravodaj LN v Číně
