Po dlouhé zimě přišlo opět jaro a já ošetřuji na jarní zahradě okolo dřevěného srubu stromky okousané srnkami a zajíci. Prožívám prchavý okamžik štěstí a pohody. Nebylo jich v mém životě stárnoucího muže moc. Ale v paměti se mi často přehrává ve věrných barvách jeden z nich.
Před více než čtvrtstoletím jsem se o prázdninách toulal s dětmi po Jizerských horách, krajem brusičů a sklářů. Husákovy šedivé mraky jsem nechal za sebou ve vzdálené Bratislavě, kde jsem tehdy žil. Lesy Jizerek ještě nebyly spáleny kyselými dešti. Nad vrcholky stromů vyčnívala torza dřevěných vyhlídkových věží. Na některé z nich se dalo ještě vylézt. Nabízely překrásné výhledy na lesy a louky pod modrým nebem. Nebylo těžké si představit, jak krásné chvíle tu museli při rodinných vycházkách před válkou prožívat skláři a brusiči cingrlátek do křišťálových lustrů. Představoval jsem si, jak drželi, tak jako já, ve svých mozolnatých rukou drobné dlaně svých dětí. A jak příjemně unaveni vycházkou po lesních pěšinách usedali ke stolu výletní restaurace ve stínu rozhledny. Ženy si dávaly Mattoniho minerálku, muži utírali pěnu piva z hustých knírů, děti na sebe pokřikovaly. Česky i německy. Štěstí a pohoda.
Po hospůdkách uprostřed svěžích lesů zůstaly zbytky základů. Po domech rodin sklářů a brusičů zůstaly plané třešně a jabloně. Domy se propadly do sklepů. Na jedné z dlouhých vycházek se nám podařilo najít starou, původní brusírnu skla. Tak jako na přelomu století tu brousil chlap kamennými kotouči, na bruskách svých otců a dědů, kousky skla do žádaných podob. Starý brusič nám poradil trasu okolo Josefova dolu, kudy jsme se měli dostat k rozhledně, o které věděl málokdo.
Druhý den jsme se tam s dětmi vydali. Asi po hodině jsme vystoupali hlubokou travou na vršek táhlého horského hřebenu. Dole, dvě stě metrů pod námi, ležel přímo před našima očima ráj na zemi. Velmi dobře si vybavuji, jak se mě zmocnil intenzivní pocit štěstí. Uprostřed sytě zelené louky poseté žlutými tečkami pampelišek stála dřevěná pohádková chaloupka. Mezi tyčemi s prádelními šňůrami, pod bílými sněhovými křídly polštářů a peřin, pobíhaly děti ve světle modrých košilkách. Mezi pokřikujícími pomněnkami kroužily jako noční motýli s černými křídly a bílými hlavičkami řádové sestry. Byl to obraz štěstí, zarámovaný do plotu z dřevěných planěk.
Sestoupili jsme dolů. Děti na druhé straně plotu se k nám zvědavě přihrnuly. Ponořil jsem se do jejich očí plných čiré vody a bezelstné zvědavosti. Chvíli trvalo, než jsem se vynořil, nadechl a pochopil. Drobečkové na druhé straně plotu jsou mentálně postižení. Byli tu, izolovaní co nejdál od nás „normálních“, v krásném domě uprostřed panenské přírody, daleko od socialistické společnosti, která nesnášela na své tváři pokryté rudým make-upem žádné skvrny. Jen tady mohly najít místo řádové sestry, znásilněné panny, pro které jinde nezbylo místo, když jim Gottwald nechal kláštery zbourat.
Kromě prchavého dotyku štěstí jsem pocítil závist. Sledoval jsem ty děti mezi mraky bílých peřin na zeleném nebi mezi žlutými hvězdami pampelišek a ženy v černém hávu s bílou korunou na hlavě. Myslel jsem na to, že mají štěstí žít v ráji. V oáze uprostřed pouště „normální“ společnosti socialistického blázince. Zmocnil se mě intenzivní pocit, že jsem na nesprávné straně plotu. Měl jsem chuť přelézt a zůstat. Nešlo to, moje děti se mě pevně držely. Obrátili jsme se až po dlouhé chvíli. Smrákalo se. Byl čas návratu. Čekala nás cesta domů, do ohrady z planěk všedních dní.
Socialistická zima dávno skončila. Přicházejí nová jara. Doba se změnila. Mentálně postižené děti mohou žít se svými rodiči, řádové sestry ve svých klášterech. Každý se může svobodně stát bezdomovcem. Zmizel ostnatý drát okolo hranic. Můžeme se svobodně pohybovat v ohradách supermarketů. Všeho je dost. Stromy v Jizerských horách jsou popáleny kyselými dešti.
