LN: Čím si vysvětlujete, že starostové mají takovou důvěru, až 62 procent. Je to jejich blízkostí „obyčejným“ lidem? Řešením věcí bez ideologie?
Tak. Starosta se musí opravdu postarat, zejména v menších komunitách. Tam je v denním kontaktu s lidmi, řeší jejich problémy. Starostové si nemohou dovolit se příliš zabývat „vznešenou“ ideologií, která řeší problémy všehomíra – anebo se tak alespoň tváří a většinou nic ani neřeší. Oni se musejí soustředit na to, aby se srovnali s každodenním životem obce, aby obec držela pospolu jako komunita a aby prosperovala. Infrastrukturně, ale i společensky! To má odvrácenou tvář. Ono „není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“, takže někdy se setkáte i s extrémními názory na dané starosty, protože někomu nedokázali vyhovět. Zastupitelstvo musí vždy hledat kompromis. Když máte opravovat cesty nebo chodníky, začnete tam, kde jezdí nebo chodí nejvíc lidí. A ti, na něž se dostává až na konci, pak nemají starostu příliš vlásce. Příkladů, kdy se musí velmi pečlivě vážit „poměr cena–výkon“, jsou spousty. Všechny neuspokojíte.
LN: Asi to znáte z Pyšel. Co ze svých zkušeností chcete přenést na kraj?
Ráda bych se zabývala školstvím. Pro nás byla letitá anabáze sehnat peníze na rekonstrukci a rozšíření školy, kam šla i moje maminka v roce 1932 do první třídy... Teď se to i podařilo; škole se dostane podstatnějšího faceliftu, jak se říká hezky česky. Jako přípražská obec zažíváme babyboom, musíme se na to již připravit.
LN: A přinesete i něco ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost?
Myslím, že můžu nabídnout opravdu výraznou zkušenost v krizovém plánování, v krizovém řízení...
LN: Potřebuje to Středočeský kraj?
Potřebuje to každý kraj. A každá obec. Těch situací, které mohou nastat a vyžadují to, aby na různých úrovních společenství plnilo svoji roli a pomohlo tam, kde si člověk nepomůže sám, je ohromná spousta. S tím, jak k nám matička příroda už není tak přívětivá, jako byla v řekněme posledních padesáti letech, a frekvence extrémních meteorologických jevů se zahušťuje, je dobře si zmapovat, jaká rizika té které obci, tomu kterému kraji hrozí a udělat si na ně rámcový plán – protože přesně to nenaplánujete nikdy. To je čím dál důležitější. Dobře jsme se naučili, celorepublikově až do lokální úrovně, zvládat povodně. Ale je plno jiných hrozeb, kde by alespoň rámcový plán měl existovat, ovšem zatím neexistuje.
