Co je to vlastně drak? Jakou úlohu mělo toto fascinující stvoření v myslích lidí, kteří byli pevně přesvědčeni o jeho existenci? Jak se od sebe lišili draci, které si vysnili různí lidé? Z mnoha fantastických zvířat evropských mýtů patřil drak mezi ty nejoblíbenější, ať už jako kladný, nebo jako záporný hrdina.
Kulturní okruh středověké Evropy byl sice formován křesťanským univerzalismem, ale v důsledku omezených kontaktů jednotlivých regionů byl kontinent rozdělen na nesmírně pestrou šachovnici autonomních kultur. Podobný osud „roztříštěné jednoty“ potkal pochopitelně i draky.
A tak se stalo, že jiné draky znal nejen šlechtic, mnich nebo plebán, ale jiní byli též draci francouzští či skandinávští, němečtí, španělští nebo angličtí. Nezbylo mi než v rámci zachování alespoň minimálního pořádku narýsovat tolik nepopulární dělicí čáru a oddělit draka západní latinské kultury od draka východního, tj. slovansko-byzantského okruhu. Dalo by se prohlásit, že tato práce si klade za cíl sledovat výskyt, vývoj a varianty druhu draco occidentalis, draka západoevropského. I tak je jeho variant nespočetné množství.
Draci pochopitelně nejsou původním evropským vynálezem ani čistým produktem středověkého myšlení. K dnešní představě vedla dlouhá vývojová linie. Ne sice tak dlouhá jako u skutečných ještěrů, jak je známe z vykopávek, nicméně i tito mýtičtí tvorové dokázali stejně jako jejich méně zajímaví, ale o to živější kolegové přežít za tisíce let mnohé generace svých konkurentů, přizpůsobovat se a nakonec přetrvat až do současnosti.
Objevují se už na samém počátku evropské kultury v bájích Malé Asie a starého Řecka. Předpokládá se, že slovo drak pochází z řeckého slova (DÉRKOMAI) - ostře vidět, eventuálně (DERKEUNÉS) - spící s otevřenýma očima. Už tito prapředci vytvořili ve svém prostředí velmi elitní skupinu oblud, kterým Hésiodova Theogonia (Zrození bohů) připisovala místo mezi Titány. Jejich tvar se ještě zcela nestabilizoval, nicméně už zde se objevovaly zvláštní odrůdy, které vedle normálního draka dokázaly coby atavismy antické kultury přežít až do středověku (například Hydra nebo Chiméra).
Jiní, „antropomorfní draci“ či „draci-Titáni“ s rysy spíše obrů než plazů, jako byl například nestvůrný Týfón, který si troufl i na samého Dia, do pozdějších dob nepřežili. Nicméně snad jako určitá památka na tuto slepou vývojovou větev byli zachováni hybridní tvorové složení z lidského a hadího těla. Mnohdy by se ještě dnes dali zařadit mezi méně obvyklé dračí druhy, byť leckdy stojí na pomezí mezi příslušností k dračímu rodu a příslušností k jinému mytickému tvorovi.
Nejúspěšnější skupina, do které patřil například Pýthón, s nímž bojoval Apollón, či Kadmův drak, představovala přímé předchůdce toho typu draků, kteří se později ve středověku stali nejobvyklejšími. Jejich vzezření, jak nás o tom informují ikonografické památky (příkladně z řeckých vázových maleb), stále silně vycházelo z živočišného druhu, ze kterého drak původně povstal -měli vzhled obrovitého, často vousatého hada (viz obr. 1). Už z této doby nám však literární prameny zanechaly trochu jiný, z našeho úhlu pohledu poněkud konvenčnější názor na dračí vzhled, a ikonografickým pramenům tak často protiřečí. Tak jako tak, vliv psaného slova se nakonec z pochopitelných důvodů stal pro pozdější dobu mnohem důležitější než vliv výtvarného umění.
Jejich schopnosti, jako je třeba schopnost létat, jsou v této době už v základu hotové, stejně jako některé jejich charakterové vlastnosti. Ty se ovšem vyznačují jistou plochostí danou především tím, že tento typ draka, jakkoli často míval božskou krev, většinou nepředstavoval příliš inteligentní stvoření schopné zasahovat do děje jinak než jako ničivá přírodní síla (v tom se značně liší od svých současníků, antropomorfních draků-Titánů). Tento nedostatek se později v časech středověku, kdy už drak bude mít za sebou křížení se svým prohnanějším severským příbuzným, místy projeví znovu - snad právě pod vlivem antické literatury, snad v důsledku mimořádně špatné pověsti, pro kterou mu nikdo nebude ochoten přiznat nějakou přitažlivou vlastnost. Draků si všimla i některá díla antických spisovatelů, jako byla třeba Pliniova Naturalis Historia (Přírodopis). Právě ta zachovala středověkým přírodovědcům velmi přesný popis dračího vzhledu a chování, a oni ho vděčně přijali a dále obohatili.
Slovo drak přitom není jediné, které v této době drakovi patřilo. V řečtině se objevují také termíny jako (OFIS), (SAURA) a (HYDROS). V latině potom existují termíny jako serpens, vipera, anguis, coluber a další. Ty byly původně používány obecně pro plazy a hady, někdy však také i v textech hovořících specificky o dracích.
S pádem antického světa sice nedošlo k okamžitému zániku jeho kultury, nicméně její oslabení bylo velice těžké a po dalších několik set let se dále prohlubovalo. Antický typ draka byl její součástí a postihl ho i stejný osud. Evropa a její noví páni vykročili jiným směrem a začali vyznávat odlišný hodnotový žebříček. Drak v této době získal některé ze svých posledních základních vlastností: ke své přirozené popudlivosti dostal do vínku ještě vychytralost, pýchu a hamižnost. Jeho obraz je teď často spojován nejenom s hrdinou, který s ním bojuje (což je obrázek, jaký bychom nalezli i ve starověku), ale i s poklady, ve kterých má takřka stračí zálibu (antickou paralelu najdeme u draka Ladóna hlídajícího jablka Hesperidek), přepečlivě je hlídá, a představuje tak mimořádně účinnou překážku pro všechny případné lupiče.
Později v rytířské době bude vedle pokladů hlídat, unášet a napadat krásné dámy, které pak budou svým rytířským zachráncům při šťastném konci odpovídajícím způsobem vděčné. Tuto funkci bychom v jisté skryté podobě našli už u starověkých draků (například Pýthón v Delfách) a dá se zobecnit: drak představuje strážce čehosi cenného, resp. překážku, kterou je nutné překonat, aby bylo možné něco cenného získat.
Jeho jména se v germánských (méně pak v jiných) jazycích od sebe liší tak málo jako jeho vzhled a povaha. Zprvu se jedná především o ohnivého hada.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany II
Vedle sebe tak lze snadno postavit hornoněmecké wurm, gótské waúrms, germánské wurmiz, staroanglické Wyrm, staronorské ormr. Za jejich původem můžeme opět jít poměrně hluboko do minulosti, přes latinské vermis až po předpokládaný starý indoevropský výraz urmis. Co se týče pokračování tradice jména drak, pak řecký (DRAKÓN) nebo latinský draco pokračuje jako staroanglický draca, staronorský drek, německý Drache, velšský draig, staroirský drauc atd.
Vzhled draka je v umění severských barbarů až překvapivě shodný s antickou představou - jedná se prostě o obrovského, někdy i vousatého hada. Shodu nalezneme kupodivu i v rozporech. Nejen antické, ale i severské dračí příběhy říkají o dracích něco jiného než jejich vyobrazení: draci, které popisují písemné prameny, jsou již těmi konečnými draky se zubatou tlamou, ještěřím tělem a velkými křídly, jaké známe i dnes. Je přitom zajímavé, že mnohohlavost, poměrně častá u slovanských draků (například z ruských legend), se u germánského a keltského typu fakticky nevyskytuje - v západoevropském prostředí se objevuje až mnohem později, snad pod vlivem Bible a v neposlední řadě i antických hybridních draků (například Hydra).
Dračí vzhled je poměrně variabilní. Je to dáno tím, že fantastická zvířata, draky nevyjímaje, jsou vždy hříčkou, neřku-li přímo obětí fantazie, protože nemají žádný skutečný vzor. Pravda, části dračího vzhledu a povahy byly poskládány z celé řady zvířat: z hada, ptáka, škorpiona atd., ale stále to byl pouze tvor žijící v představách lidí. Lidé se však od sebe značně lišili jak svým společenským zařazením, tak i svým umístěním na časové ose. Raně středověký válečník znal draky spíše z pohanské mytologie, naproti němu stál rytíř, ovlivněný jak pohanskou, tak i křesťanskou tradicí. Učenec uznával autoritu Bible a svatých, avšak na rozdíl od osob stavu čistě duchovního (k němuž formálně také patřil) naslouchal často též odkazu antické vzdělanosti. Prostý člověk, měšťan či sedlák, znal draky většinou spíše z legend místního kraje, jejichž původ bývá všelijaký.
Takto vzniklé jednotlivé dračí kategorie přitom nejsou v žádném případě nepropustné: volně přecházejí jedna v druhou, splývají a ovlivňují se navzájem. Pokud chceme poznat alespoň něco z charakteristik evropských (přednostně západo- a středoevropských) středověkých draků, není možné, abychom se soustředili jen na jedinou z nich a ostatní opominuli. Stejnou chybou by také bylo brát tyto kategorie jinak než jako pouze přibližná vodítka, protože některé případy náležejí do více z nich najednou. Tak se stane, že určité reálie, které nelze najít v jedné kapitole (například Bible a svatí versus draci), jakkoli by tam měly patřit, bude možné nalézt v kapitole jiné (třeba Učenci a draci). Díky tomu pouze souhrn všech těchto mnohdy značně nesourodých hlasů, které k nám o těchto bájných tvorech doléhají přes rozlohy staletí, může představit draka takového, jaký skutečně byl. Bez ohledu na to, že mimo mytologický rámec neexistoval.
1. kapitola - Hrdinové a draci Nejstarším, nejmystičtějším a zároveň také nejznámějším a v mnoha případech i nejzprofanovanějším hrdinským zápasem staré Evropy byl boj, při kterém osamělý hrdina čelí (obvykle s mečem v ruce) děsivé dračí bestii, nebezpečné jak svou fyzickou silou, tak i úskočností. Už jen sám nepoměr těchto dvou protivníků v sobě nesl - a stále nese - cosi nesmírně přitažlivého. Je to šílená statečnost projevovaná tváří v tvář tak ďábelskému nebezpečí, co dává vítězi aureolu božskosti. Už právě proto obvykle hned první rána selže - jinak by přece nebylo o čem vyprávět. Snad v povaze všech Evropanů, ne-li v lidské povaze samé, existuje pravidlo, že o těch, jejichž kosti drak po ohlodání ležérně rozházel po své jeskyni, aby tak příchozímu hrdinovi ukázal pravděpodobný chod věcí příštích, se obvykle příliš nemluví, maximálně jako o obětech, které je třeba pomstít.
Kolem tohoto mytického středobodu se točí obrovské množství starogermánských a posléze ještě více rytířských příběhů, ve kterých překonání draka představovalo pro hrdinu často vrchol jeho kariéry, cosi, na co ti, kteří ho opěvovali, nemohli zapomenout.
Mnoho jiných, složitějších a mystičtějších příběhů, které čerpaly jak z latinské vzdělanosti, tak - pochopitelně v mnohem menší míře - i z ještě starších keltských legend, již zmizelo i z nejzazších okrajů naší kulturní paměti. Přesto se však jejich síla během více než tisíce let, po která byla přítomnost draků v Evropě téměř hmatatelná, tu a tam stále projevovala a dokázala okořenit věčně živý a dokonce i na počátku třetího tisíciletí inspirující příběh o zlém, mocném a chamtivém protivníkovi, který je konečně poražen.
Rodový strom dračích legend tak nevyrůstá z jednoho zdroje, ale, stejně jako z velké části evropská kultura sama, vychází z moudrosti a skalní autority latinských klasiků, z kazatelen křesťanských kněží, ze starých hrdinských ság a z pohanských a následně laických křesťanských mýtů. Tyto jednotlivé prameny se kdesi u kořenů obmotaly jako révové úponky, aby o pár věků výše splynuly v mnohobarevném a znovu se rozvětvujícím keři rytířských příběhů.
Středověk ale rytířskou kulturou nezačíná, spíše by se dalo říci, že jí vrcholí. Podívejme se tedy zpět k oněm kořenům a sledujme z oněch čtyř úponů poslední dva zmíněné - ty, které měly sílu proměnit ponuré písně starých skaldů v oslavné ódy skvělých trubadúrů.
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Karel Koutský Draci středověkého světa Vydala: Mladá Fronta 248 stran, 212 Kč V pondělí: Výbuch nad tajgou
