Konec letošního roku přinesl nepříjemný nárůst cen některých citlivých komodit – to je dnes fakt, který lze stěží oddiskutovat. Běžný spotřebitel by musel být blázen se sklonem k masochismu, aby jej těšily rostoucí ceny čehokoliv, základními potravinami počínaje a energiemi konče.
Pracně skrývanou radost může mít ministr financí – ten se raduje z vyššího než plánovaného objemu vybraných nepřímých daní (ještě utajeněji se pak raduje z inflace, která umaže nemálo miliard ze státního dluhu). Většina z nás ale vidí rostoucí ceny „zdravou“ optikou, tudíž jako něco, bez čeho bychom se rádi obešli.
Neblahý vývoj a slepá ruka Přestože se nám to nelíbí, ceny se zvýšily a některé poměrně výrazně (nejviditelnější je to asi u mléčných výrobků a pečiva). Souběžně s tím zaznívají hlasy po zamezení podobnému vývoji, obzvlášť tam, kde je evidentní, že se někteří domácí výrobci velmi rádi svezou na vlně zdražování, aniž je k tomu nutí něco jiného než snaha přiživit se (zcela legitimně) na všeobecném trendu.
Tou nejdůležitější otázkou je, zda tu má být někdo, samozřejmě míněno nějaká státní instituce, kdo by určil působení trhu jasné mantinely a stanovil, že další nárůst cen už vyvolá razantní protiopatření. Na takovou otázku existuje jednoznačná odpověď – v našem vlastním zájmu by nikdo takový existovat neměl. Náklady podobných zásahů totiž prakticky vždy v historii přesahovaly krátkodobé a mnohdy pouze virtuální pozitivní stránky takových opatření.
Při troše demagogie lze poměrně úspěšně obvinit z růstu cen mléka, rohlíků atd. (ale stejně železného šrotu či ropy) tzv. globalizaci, kdy se sucho v Austrálii, politická nestabilita v Súdánu či olympiáda v Pekingu projeví takřka okamžitě na druhém konci světa v peněženkách lidí, kteří ani nemusí být schopni najít dané území na mapě světa. Když se k tomu přidají zájmy domácích producentů čehokoliv, není vůbec překvapením, že jsme denně vystaveni návrhům, jak tomuto „neblahému“ a hlavně „nebezpečnému“ vývoji čelit. Slepá ruka trhu potřebuje osvícenou ruku státního úředníka, která ji nasměruje tím správným směrem.
Dnešní vývoj na světových trzích má ukázkový předobraz v procesech, které hýbaly hospodářstvím zhruba před půldruhým stoletím. Nejpozději od konce čtyřicátých let 19. století zažil mezinárodní obchod nevídanou expanzi. Ta se přímo projevila v nevídaném růstu životní úrovně obyvatelstva těch zemí, které byly do tehdy se rodící světové ekonomiky zapojeny. Vzestup mezinárodní směny zboží, služeb a kapitálu byl umožněn jednak technologickými inovacemi v oblasti dopravy a infrastruktury, jednak strmým poklesem celních sazeb, které po staletí brzdily hospodářský vzestup.
Použijeme-li dnes moderní terminologii, nenajdeme mnoho lepších případů takzvané globalizace, procesu jak co do příčin, tak co do důsledků prakticky totožného s tím, co zažíváme v posledních desetiletích. Tvrdší konkurence nutila jednotlivé domácí producenty zlepšovat produktivitu, nutila je šetřit – mimo jiné samozřejmě také surovinami – a na konci řetězce stál spokojenější spotřebitel, ziskovější podnikatel, lépe vydělávající zaměstnanec.
Přesto se tento vývoj obrátil ve svůj pravý opak – v 70. letech začala být cla opět zvyšována (nejdříve v Bismarckově Německu), byly rozpoutány tzv. celní války a ve jménu vypjaté ochrany národních zájmů pak vše pokračovalo až k tragickému vyvrcholení ve vřavě první světové války.
Výsledek byl právě opačný A jak to vše souvisí se stoupající cenou másla v Česku roku 2007? Tím, co vedlo k obratu trendu liberalizace mezinárodního obchodu, byla první hospodářská krize globálního rozsahu, která po roce 1873 zachvátila vůbec poprvé v historii víceméně všechny rozhodující oblasti tehdejší světové ekonomiky.
Pruští farmáři si stěžovali na levnou konkurenci jihoamerických a východoevropských konkurentů. Na říšském kancléři, mimochodem potomkovi jednoho z nich, požadovali celní ochranu. Měli tak být „ochráněni domácí producenti a spotřebitelé“. Politická elita – a nejen v Německu – se nenechala dlouho přemlouvat a novodobý protekcionismus byl na světě.
Výsledek byl však přesně opačný, než jakého mělo být dosaženo, a příliš nepřeženeme, budeme-li tvrdit, že právě zde se roztáčí kolo dějin, které svět semlelo po roce 1914. Pro naprostou většinu zainteresovaných znamenal návrat ochranářské politiky ve svých přímých i nepřímých důsledcích čistou ekonomickou ztrátu.
Pro naši dnešní realitu z toho plyne jednoduché poučení – všemi silami se braňme těm, kteří nás chtějí bránit před negativními důsledky globalizovaného trhu. Budeme to totiž právě my, kdo nakonec proděláme na všem, co pro nás v našem vlastním zájmu plánují udělat.
***
Dnešní vývoj na světových trzích má ukázkový předobraz v procesech, které hýbaly hospodářstvím zhruba před půldruhým stoletím
O autorovi| Ladislav Tajovský, pedagog VŠE v Praze Autor působí na katedře hospodářských dějin NF VŠE v Praze
