Orwellovské dělení na režimní osoby a protirežimní neosoby už v říjnu 1989 sláblo, ale jak kde. Nejvíce se dodržovalo ve vydávání knih. Ale i tak se některé šuplíkové tituly úředně chystaly už před 17. listopadem.
Opačně, tedy oficiálním jménem proti režimu, to zkusila Česká filharmonie. 25. října se její členové připojili k šéfdirigentu Václavu Neumannovi a začali bojkotovat televizi i rozhlas na protest proti perzekuci signatářů Několika vět.
Nejotevřeněji se rozklad bariér projevil v divadlech. Brněnský Provázek už rok před revolucí přišel s představením Rozrazil, což byl jakýsi dramatický časopis. V části Zítra to spustíme, líčící poslední noc před vyhlášením Československa z pohledu Aloise Rašína, se poprvé po dvaceti letech objevil na jevišti text Václava Havla, ale o tom se jen šuškalo. Zato pod vlastním jménem mohli inscenaci či alespoň čtení své hry vychutnat Josef Topol, Ivan Klíma či Milan Uhde.
Tomu, kdo všechno dostal v říjnu 1989 oficiální dramatické ceny, se tedy divit vůbec nemusíte. Za opravdové režimní ústupky byly pokládány už jen tituly národní a zasloužilý umělec. Když Bolek Polívka podepsal Několik vět, neudělal nic tak výjimečného. Ale když odmítl zasloužilého umělce, to skutečně vybočil z řady. Podobně jako když Milan Kňažko zasloužilého umělce přímo vrátil.
***
Slovníček Svaz českých dramatických umělců (SČDU) - režimní svaz Jiřiny Švorcové, v r. 1970 nahradil původní sdružení Otomara Krejči Český literární fond (ČLF) - do r. 1994 nestátní, leč ministerstvu kultury podřízený, pak přeměněn v Nadaci Český literární fond ČVOS - Český výbor odborového svazu PO SSM - Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže OMČ ÚV SSM - oddělení mezinárodní činnosti Ústředního výboru SSM
