K dnes již takřka zaniklému řemeslu přivedla vyučeného nábytkáře sázka se sousedem o lahev kvalitního vína. „Soused byl na výletě na Slovensku, mimo jiné tam navštívil muzeum drátenictví. Říkal mi, co jsem to za Slováka, když nechám tak krásné řemeslo vyhynout. A sázka o lahev byla na světě,“ řekl Adamec.
Učednické začátky byly obtížné, v regionu totiž žádný dráteník nebyl. Nejdříve pomohly knížky a časopisy, po nějaké době se Adamcovi podařilo najít zkušenějšího kolegu, který mu leccos prozradil. „Technika starých dráteníků, kteří se tím živili, je zapomenutá. Každý z nás si tak musí domýšlet a hledat cesty, jak se jejich umu co nejvíce přiblížit,“ poznamenal. Sám ale přiznává, že je to meta nedosažitelná. „Jen s tím, co měli v krosně, dokázali doslova na koleně spravit to, k čemu by dnes bylo potřeba speciální nářadí a drahé materiály,“ řekl.
Některé praktiky starých dráteníků ale Pavel Adamec nepřijal. „Například dráty ochraňovali proti korozi potíráním slaninou, používali i krém na boty. Dnes využíváme včelí vosk či olej,“ popsal. A na rozdíl od svých předchůdců už také tolik neputuje krajem a hrnce opravuje jen výjimečně. Častější je výroba různých dekorací.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
