Odkud se bere vzájemný odpor, ba zášť ministra Pavla Drobila a ekologistů? Tohle je zajímavá otázka pro obě strany. Ale protože ekologisté jsou svým přístupem k životu i světu tak nějak samozřejmě anarchističtí a člověk od nich ani nic jiného nečeká, ta otázka míří hlavně na ministra životního prostředí.
Fakt, že mezi ekologisty a jakoukoliv státní správou panuje napětí a živý či dřímající spor, je známý, očividný a jaksi přirozený. I Josefu Vavrouškovi, poslednímu federálnímu ministru životního prostředí a nositeli Ceny Františka Kriegla, ekologisté vyčítali, že chtěl z Hamburku dovážet „čisté bahno“. Ale Pavel Drobil z tohoto standardu vybočuje, stejně jako fámy, jichž je terčem. Na festivalu Ekofilm prý bránil porotě, aby vyhrál snímek Auto*Mat. Věříte tomu?
Na té fámě je nejzajímavější právě to, že je uvěřitelná. Skoro nikoho nezajímá, že jádro problému, který ukazuje Auto*Mat, nepatří do pravomoci resortu životního prostředí, ale pražského magistrátu, že tedy ministra nemůže rozhodit. Existuje totiž obraz Drobila – sekerníka ekologistů a v jeho kulisách fáma dopadá na živnou půdu. Proč se vlastně ekologisté cítí ohroženi? Obávají se, že když si znepřátelí ministra, vyschnou jim granty? Je to možné, ale ne rozhodující. Rozhodující je, že podobnými směry míří úvahy především v atmosféře zášti.
Dnes už si lidé nemyslí, že ministrem obrany má být generál, ministrem zdravotnictví chirurg, ministrem kultury herec a ministrem životního prostředí ekologista. Ne, jsou to úředníci, kteří musí chápat, jak funguje rozpočet. Jejich zákazníky nejsou vojáci, lékaři, divadelníci a ekologisté, nýbrž my občané. Jenže vedou-li tihle úředníci s vojáky, lékaři, divadelníky či ekologisty nesmiřitelnou válku, odsuzují se k porážce, ať už to sami myslí sebelíp.
