Trestní kolegium Nejvyššího soudu vydalo minulý týden dvě sjednocující stanoviska.
Obě jsou natolik čerstvá, že zatím nemají spisovou značku a teprve se objeví v internetovém vyhledávači rozhodnutí a stanovisek NS.
První se týká prodeje drog dětem mladším patnácti let. Jak Nejvyšší soud oznámil v tiskové zprávě z 28. února, podle zatím nepublikovaného sjednocujícího stanoviska trestního kolegia prodej i jen nepatrného množství omamných či psychotropních látek dětem bude považován za prodej ve větším rozsahu, a bude proto trestán podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku. Stanovisko Nejvyššího soudu, které bude zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, bude znít následovně: Trestný čin podle § 283 trestního zákoníku dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, jež se od sebe liší co do povahy i účinků, takže nelze pro všechny tyto látky stanovit jednotnou hranici či výši rozsahů ve smyslu § 283 (větší rozsah, značný rozsah, velký rozsah), ale je nutné každý z těchto rozsahů vymezovat individuálně.
Toto rozlišení je třeba odvíjet od množství těchto látek stanoveného jako „množství větší než malé“, které je pro jednotlivé omamné a psychotropní látky určeno nařízením vlády č. 467/2009 Sb.
Děti = větší rozsah O naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude pak možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, například z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel utržil (anebo utržit chtěl či mohl), délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, případně i jiné skutečnosti.
Znak „většího rozsahu“, protože vždy je spojen s tím, že směřuje vůči dítěti, nebo dítěti mladšímu patnácti let, bude naplněn již při podstatně menším množství drogy, než představují znaky „značného rozsahu“ (§ 283 odst. 2 písm. c) a „velkého rozsahu“ (§ 283 odst. 3 písm. c).
Loupež: stačí strach z násilí Druhé sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu se týká loupeží: Tohoto trestného činu se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoli pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli.
Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (například nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné. A to tehdy, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této situace vědom. Z tohoto sjednocujícího stanoviska tedy vyplývá, že řada případů, které byly dosud hodnoceny jako krádež, se bude nyní hodnotit jako loupež – s přísnějším trestním postihem. V tomto duchu již Nejvyšší soud rozhodl v dovolání podaném K. B. (1984) z Chebu, který se kromě jiných trestných činů dopustil podle názoru soudců Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni i Nejvyššího soudu loupeže i tím, že „v přesně nezjištěné době kolem 7. prosince 2007 v dopoledních hodinách v Chebu, ve dvorním traktu Svobody č. 52 u východu z Úřadu práce Cheb, požádal poškozeného (1990) o zapůjčení telefonu na zavolání. Když poškozený sdělil, že telefon nemá, žádal jej o peníze na telefon, stál přitom u poškozeného, jenž byl zády u zdi domu, a když poškozený sdělil, že nemá peníze, obžalovaný mu řekl nekecej a vyzval poškozeného k tomu, aby ukázal, co má v kapsách; poškozený tedy ze strachu začal vyndávat věci z kapes a podávat je obžalovanému, jenž si je prohlédl, poté je vrátil poškozenému a nechal jej z místa odejít“ (3 Tdo 1232/2009).
Některé další soudy v tomto duchu nepostupovaly, proto trestní kolegium Nejvyššího soudu vydalo sjednocující stanovisko, které je nyní závazné pro všechny soudy.
