Obrovský talent československého hokeje. Ve dvaadvaceti letech byl mistrem světa, stříbrným olympijským medailistou a dvojnásobným nejlepším střelcem ligy. Zářivou budoucnost mu přisuzovali i ve světě.
Jenže žil ve špatné době. Anebo ve špatné zemi.
Vladimír Kobranov se narodil v říjnu 1927 v Černošicích a v místním týmu začal brzy ukazovat svůj talent. „Byl rychlý a technicky vybavený. Toho si v dorostu všiml bývalý reprezentant a v té době trenér Jiří Tožička,“ přibližuje sportovní historik Miloslav Jenšík.
Kobranov se tak na konci války přestěhoval do I. ČLTK Praha, kde byl hlavní hvězdou budoucí wimbledonský šampion Jaroslav Drobný.
„V prvním utkání s ním hrál ještě Kramer. Když utkání skončilo, Drobný mu řekl: Jindro, dobrý, ale příště chci na pravé křídlo Kobranova,“ vzpomínal po letech Kobranov, který překvapil hned v první zkrácené poválečné sezoně deseti brankami a titulem pro nejlepšího střelce ligy. To samé zopakoval o dvě sezony později. A to mu v roce 1948 bylo teprve dvacet.
Hokejové Československo ale žilo jinou událostí. O rok dříve vyhrál národní výběr s brankářem Bóžou Modrým a útočníkem Vladimírem Zábrodským na Štvanici poprvé světový titul. A na následující olympiádě ve Svatém Mořici se všichni těšili na nejcennější trofej. Šampionem v jedenadvaceti „Kobranov v Praze ještě chyběl. V konkurenci hvězd Roziňáka, Kuse a Trojáka to měl velice těžké. Na stříbrné olympiádě ve Švýcarsku už ale byl. A hlavně zazářil další rok na mistrovství světa ve Švédsku,“ líčí Jenšík.
Češi pod pěti kruhy sehráli senzační bezbrankovou remízu s Kanadou a od titulu je pak dělilo jen horší skóre.
O rok později už ale Kanadu poprvé v historii porazili a dočkali se zlata. Mladý Kobranov k tomu přispěl šesti góly.
„Tehdy se sice nevyhlašovali nejlepší hráči mistrovství, ale řada zahraničních expertů se shodla, že byl nejlepším křídlem turnaje,“ vyzdvihuje Kobranovův přínos Jenšík.
A raketová kariéra pokračovala. Na šampionátu v roce 1950 se měl dokonce přesunout do první pětky. Ne jako útočník, ale jako obránce. Národní tým totiž zkoušel variantu, kdy by za hvězdným triem RoziňákZábrodský-Konopásek operovala dvojice střelců a techniků Kobranov s Augustinem Bubníkem.
Totální ofenzivu, jejíž sílu pamětníci přirovnávají k legendární pětce CSKA Moskva osmdesátých let Fetisov, Kasatonov - Makarov, Larionov, Krutov, už ale neukázali.
Češi totiž na šampionát do Londýna vůbec neodcestovali.
Smyšlený důvod o chybějících vízech pro rozhlasové redaktory Laufera a Procházku skončil známým hromadným zatýkáním hokejových mistrů světa v hostinci U Herclíků za Národním divadlem.
Kobranov tam sice nebyl, ale o den později si pro něj Státní bezpečnost dojela a také jeho na dlouhých pět let zbavila svobody. Po sérii děsivých výslechů a sedmi měsících nejistoty vynesl soudce 7. října 1950 krutý trest: deset let žaláře. Víc z jedenáctky odsouzených šampionů dostali pouze brankář Bohumil Modrý, Augustin Bubník a Stanislav Konopásek.
Kobranovovi prý uškodilo, že na olympijských hrách ve Švýcarsku hlasoval pro emigraci a založení exilového národního týmu, i skutečnost, že se pilně učil anglicky...
Jizva na duši zůstala Opravých důvodech se dodnes spekuluje. Byl za vším opravdu jen strach, aby z Česka po Drobném a krasobruslařce Áje Vrzáňové neutekly další hvězdy? Nebo si Sověti zároveň sichrovali oslabení Čechoslováků před svým nástupem na světový led? A jaká byla úloha kapitána týmu a jediného nepotrestaného Vladimíra Zábrodského?
I po šedesáti letech je příběh plný nejasností. Ale dnes třiaosmdesátiletý Kobranov se k němu už vracet nechce. Žádost LN o rozhovor s omluvou odmítl z důvodu hrozivých vzpomínek a podlomeného zdraví. „Zavřeli nás a poslali do kriminálu za něco, co jsme nikdy neudělali. Pořád cítím ohromnou křivdu,“ řekl stručně s tím, že jeho život je rozdělený jako hokejový zápas do tří třetin. Ta první je hokejová, druhá vazba, proces a kriminál, a třetí návrat do normálního života.
Kobranov si z vězení, které o pět let zkrátila amnestie, odnesl trvale poškozený sluch, ale především obrovskou jizvu na duši. Jako jediný z party hokejových mušketýrů na milovanou hru zanevřel.
„O procesu doma nikdy nemluvil, až po emigraci do Švýcarska,“ vypráví manželka Karla, s níž se Kobranov oženil rok po propuštění. Paradoxně je seznámil jeden z letců, kteří bojovali v Anglii a následně - podobně jako hokejisté -museli do uranových dolů.
„S hokejem nechtěl mít nic společného. Raději vozil v JZD nemocná prasata. Chodil k nám třeba Gusta Bubník a přemlouval ho, ať jde do Sparty, ale nepořídil,“ dodává hokejistova choť.
Přesto neodolal. Nejprve pomáhal trénovat kamarádovi Bóžovi Modrému pražský Motorlet a následně na přímluvu dalšího z přátel Jirky Pokorného kývl Pardubicím.
„Já byl bažant, bylo mi osmnáct, a on se krátce předtím vrátil z kriminálu. Prožil si peklo, ale byl mimořádná osobnost. Vzhlíželi jsme k němu jako k legendě, on však byl normální a skromný člověk, šarmantní a dobrosrdečný,“ vzpomíná na pardubické angažmá jeden z nejslavnějších brankářů čs. historie Vladimír Nadrchal, který s Kobranovem odehrál sezonu 1956/57. „Na tyhle kluky lidi chodili, nezapomněli na ně,“ připomíná.
V podobném duchu mluví i další ze spoluhráčů, devětasedmdesátiletý Otakar Mareš. „Byl to pojem. Vrátil se z koncentráku, ale ty ztracené roky nebyly znát. Brzy se stal tahounem týmu,“ vypráví muž, který byl i u prvního setkání Kobranova se Zábrodským po propuštění prvního z nich. „Hráli jsme se Spartou a Kobranov to viditelně těžce nesl. Zábrodský to ale vycítil a v průběhu zápasu odstoupil,“ popisuje emotivní chvíle.
Po ukončení kariéry v Pardubicích usedl Kobranov na trenérskou lavičku. Na kontě měl dvě stovky ligových utkání a pětasedmdesát gólů. „V Pardubicích byla skvělá parta. Ale pocit strachu úplně nezmizel. Když jsme jeli autem, pořád za námi nějaké to ,očko‘ bylo,“ říká manželka Karla.
Rodina se ještě stěhovala do Zlína, než přišlo vysněné angažmá ve Švýcarsku, kam v roce 1968 komunisté Kobranova pustili.
Už se ale nevrátil. Přišla okupace, po ní i emigrace manželky a dětí a také další soud a trest za nedovolené opuštění republiky.
Ten už si naštěstí nikdy neodseděl. „První věc, na kterou jsme ve Švýcarsku šetřili, byly letenky dál na Západ, kdyby se komunismus dostal i sem,“ přibližuje složitost doby Karla Kobranovová v rodinném sídle u Curychu.
