... a hypnotizoval publikum na stadionech i u televize
Pavarotti natočil obrovské množství desek. Prodalo se jich neuvěřitelných sto milionů. Ale k tomu, aby své umění zpřístupnil masám, chyběl ještě krok.
Celebritou v pravém slova smyslu se Luciano Pavarotti stal poté, co se árie Nessun dorma stala hymnou mistrovství světa ve fotbale roku 1990. Asi málokdo z hráčů a publika tušil, že jde o kontemplaci prince Kalafa z Pucciniho Turandot, ale závěrečné „Vincero!“ zpíval celý stadion. Atmosféra stadionu se Pavarottimu zalíbila a spolu s Plácidem Domingem a Josém Carrerasem jich naplnili řadu. Nahrávka koncertu Tří tenorů z Říma je v Guinnessově knize rekordů uvedena coby nejprodávanější klasické album všech dob.
Pavarotti byl šťastný, když mohl zpívat tisícovkám lidí: v londýnském Hyde Parku si jej přišlo poslechnout 150 tisíc, v Central Parku dokonce půl milionu. Dnes jej znají i ti, kdy nikdy nevkročili do operního domu. Neváhal si zazpívat s U2, Queen, Bryanem Adamsem, Bono Voxem, Erikem Claptonem, B. B. Kingem, Stingem, Steviem Wonderem... Kde jsou hranice popularizace a kýče, s tím si nikdy hlavu nelámal.
Jako celebrita byl Pavarotti na očích veřejnosti, a tak neuniklo, že má poměr se svou sekretářkou. Nicolettu Mantovaniovou si v roce 2003 vzal, to už měli dceru Alici. V operních kruzích to zašumělo, když po 36 letech propustil svého manažera Herberta Breslina. Ten se mu „odvděčil“ knihou Král a já, v níž Pavarottiho vylíčil jako umělce pochybných kvalit, jenž neumí číst noty a špatně diriguje.
Poslední „Vincero!“ S králem vysokých „c“ to měli pořadatelé někdy těžké. V chicagské Lyric Opera zrušil za osm let 26 z 41 hostování a nakonec si vysloužil doživotní stop na této scéně. Ne vždy měl svůj den a dvakrát jej na představení vypískali. Ale to k opeře patří.
V roce 2003 už se spekulovalo o tom, že by měl Pavarotti ve vlastním zájmu odejít ze scény. Jeho poslední rolí na jevišti byl malíř Cavaradossi v inscenaci Tosky v Metropolitní opeře. Ovace trvaly dvanáct minut - publikum se loučilo s pěvcem, jehož hlas už neměl někdejší kvalitu, jenž ale stále působil svým charismatem. Devětašedesátiletý umělec se ještě naposledy rozloučil s publikem po celém světě. Turné jej zavedlo i do Prahy, kde vyprodal deset tisíc sedadel Sazka Areny.
Krátce poté, co na zahajovacím ceremoniálu zimních olympijských her v Turíně zaznělo Pavarottiho proslulé „Vincero!“, diagnostikovali mu lékaři rakovinu slinivky břišní.
Síla Pavarottiho projevu byla čistě v hlase a přímočarých emocích. Stačilo, aby se postavil na scénu a otevřel ústa. Měkký, zvonivý, ohebný a ve všech polohách znělý tón byl jedinečný a ihned rozpoznatelný. Od doby, kdy získal proslulost na operní scéně, se čeká na jeho nástupce. Ačkoli tak média titulují leckterého pěvce, „druhý Pavarotti“ není a sotvakdy bude.
