Tohle není počítačová hra. Tohle je jako Kolumbův příchod do Nového světa. Miliony lidí společně vytvářejí na internetu Second Life – kontinent, který neomezují fyzikální zákony. Můžete v něm všechno. I vydělat velmi reálné peníze
Druhý život jsem začal žít bez nejmenšího tušení, co si s ním počít. Došel jsem k oceánu, skočil do vln a proháněl se s delfíny kolem korálového útesu. Hluboko pod hladinou mne oslovila dívka s ploutví místo nohou. „Kde máš skafandr?“ řekla. „Kde máš nohy?“ kontroval jsem. Zachichotala se, proměnila mě v sasanku a odplavala. Snad jsem toho tolik neřek’, přemýšlel jsem celou tu dobu, co jsem si bublal na mořském dně.
Tenkrát mi došlo, že ve světě Second Life nemusím nic a můžu cokoliv. Takže jsem vyplaval z oceánu a začal druhý život skutečně žít. V Second Life funguje reálná ekonomika a pobočky tu mají reálné firmy, zdejší lindeny jsou přepočítatelné na dolary a těch dolarů se tu točí miliony. Ale proč si nejdřív trochu nepovyrazit? Virtuální pozemky jsem nakupovat nechtěl, a tak jsem si odpustil měsíční poplatek deseti dolarů a vyrazil do virtuálního světa ve verzi bez poplatků, omezen jen rychlostí svého internetového připojení.
Od té doby jsem několikrát změnil podobu, pohlaví i počet končetin. Byl jsem nomádem virtuálních pustin i štamgastem nočních klubů. Účastnil jsem se sexuálních radovánek pro muže, pro ženy i pro obří chlupaté veverky. Vytíral jsem podlahu v předsálí kina, kde se hrají jen černobílé grotesky. Stavěl jsem mosty přes řeky, v nichž se hemžili vyhynulí tvorové. Skákal jsem bungee jumping z oběžné dráhy. Prošel jsem audiovizuálními halucinacemi schizofreniků. Studoval jsem tajná esoterická učení, buddhismus i historii NASA. Přeoperovával jsem dívky na stepfordské paničky s dálkovým ovládáním. V newyorském Bronxu jsem se připletl do přestřelky gangů, ve městě City of Lost Angels mi upírka vysála krev a v postapokalyptické trhlině Great Fissure jsem povečeřel s kanibaly. Viděl jsem tvory, kteří si svá těla provrtali červími dírami, dívky s průhlednou kůží, tetovanou z vnitřní strany, muže s objektivy místo očí, kterým hlavou procházely zpravodajské kanály agentury Reuters. Modlil jsem se v křesťanském chrámu na břehu moře, v casablanské mešitě i v šintoistické svatyni v zahradách na Marsu. A vším jsem byl rád.
Když se do internetového projektu Second Life přihlásíte poprvé, možná vás přepadne existenciální tíseň. Na první pohled to vypadá jako počítačová hra. Před sebou vidíte avatara – postavičku, která bude ve virtuální realitě vaším druhým já. Kolem se rozprostírá krásný nový svět, nad hlavou vám létají podivuhodné bytosti a mnohé z postav, jež se tu pohybují, na vás mluví. Vypadá to jako hra – až na to, že na otázku „jak se to hraje“ nebo „co je tady cílem“ není jednoznačná odpověď.
Celník-očař
Neznamená to, že odpovědi neexistují. Jde jen o to najít si tu svou. Vilém Kurta z Domažlic si například řekl, že tady vydělá peníze. Dnes, po čtyřech měsících ve virtuálním světě, vydělává dva miliony lindenovských dolarů měsíčně. No a co, řeknete si možná, tak vydělává v nějaké hře nějakou virtuální měnu, a co má být? Drobný detail. Ta virtuální měna má reálný kurz. Dvě stě sedmdesát lindenovských dolarů má hodnotu přibližně jednoho amerického dolaru. Což znamená, že ViŽIJEŠ lém si v Second Life přijde měsíčně na sto padesát tisíc korun.
„Nejdřív jsem udělal oči,“ říká Vilém, Čech s německým občanstvím, který ve skutečném životě slouží u německé pohraniční policie. „Prostě jsem chtěl mít na postavičce vlastní oči.“ Když přijdete do Second Life poprvé, dostanete od firmy Linden Labs, která svět se vstupem na adrese http://www.secondlife. com provozuje, jen základní tělesný tvar. Do stejného prostoru se ale připojuje dalších půl milionu lidí týdně a vás brzy omrzí vypadat jako ostatní. IVilém se rozhodl svoji postavu trochu „vytunit“. V 3D programu pro sebe vymodeloval podle fotografie pár realisticky vyhlížejících očí, pak zapracoval na kůži. „Najednou jsem měl hotový produkt,“ říká mi v (reálné) kavárně v Domažlicích a pokuřuje dýmku, „tak proč bych ho nezačal prodávat?“ I já mám dnes jeho oči.
Krajanům je nabízí zdarma. Může si to dovolit.
Poprvé jsem se s Vilémem potkal také v kavárně, ale ve virtuální – v patře hned nad jeho obchodem na ostrově Avalon, který mu celý patří. V obchodě je na výběr nepřeberná škála očí, vousů, tělesných tvarů i barev kůže a Vilém sortiment dál rozšiřuje. „Teď pracuji na řadě šatů pro ženy, což vyžaduje spoustu přehrabování v módních časopisech,“ vysvětloval mi tehdy pod virtuálním jménem Vilem Beaumont. Popíjel přitom virtuální kávu, zatímco já se naléval virtuálním Jackem Danielsem. Chtěl jsem si to užít, protože v reálu abstinuji. Bohužel zákeřný skript naprogramovaný ve virtuální skleničce přikázal mému avatarovi Damoclu Haxovi rozhovor prozvracet pod stolem.
Vilém je nejbohatší Čech v Second Life. Globální prvenství je ale o pár řádů výš. První multimilionářkou v Second Life se minulý rok stala Anche Chung, která se objevila i na obálce časopisu Business Week. Za třicet měsíců ve hře vydělala dva miliony dolarů. Její firma, jež ve hře skupuje pozemky a staví na nich nemovitosti, dnes zaměstnává šedesátku lidí. Kdo je Anche Chung? V reálném světě Ailin Gräfová, ještě nedávno učitelka jazyků u německého Frankfurtu.
Následovat její model je v zásadě jednoduché. Krok první, přijdete do Second Life. Krok druhý, vyměníte si pár korun za lindenovské dolary. Krok třetí, nakoupíte pozemky. Krok čtvrtý, postavíte na nich dům a pronajmete ho. Že neumíte programovat? Kdo říká, že musíte? Nežijeme snad ve věku služeb? Najměte si programátory, 3D modeláře a skriptery, profesionály i amatéry znalé kódu. Chcete přece, aby váš dům nějak vypadal – pokud tam mají lidé bydlet, obchodovat a trávit i celé dny obou svých životů.
Zprostředkováním služeb se v Second Life zabývá FreeLa Wilder, v reálu třicetiletý Petr Frühauf z Prahy, který tu vybudoval pracovní agenturu Job Agency Central. Jak funguje v praxi? Řekněme, že pro Second Life vymyslíte úžasně vtipné tričko s blikajícím nápisem ŽIJEŠ JENOM DVAKRÁT. O tom, jak se trička nebo blikající nápisy vyrábějí, nemusíte vědět nic. Stačí sehnat člověka, který ho pro vás vyrobí – vymodeluje podobu trička a naskriptuje funkce, podle nichž bude nápis blikat. A co takhle postavit pro ta trička krámek na muří nožce? A když jsme u toho, proč si nenajmout i živého prodavače, který bude oslovovat zákazníky? Přece jen, když přijdete do virtuálního obchodu a tam na vás místo naprogramovaného robota čeká avatar skutečného člověka, hned se lépe utrácí.
„Zaměstnavatel, který k nám přijde s nabídkou práce, má jistotu, že se o ní ještě ten samý den dozví stovky lidí,“ říká FreeLa. Pro chod agentury si najímá šest zaměstnanců. Dodává, že designer z Brazílie nebo z Argentiny pracuje levněji než designer z Německa nebo Velké Británie. Ekonomické rozdíly reálného světa se odrážejí i ve virtuálním prostoru. „Když jsme před půl rokem agenturu rozjeli, byla tam jen jedna další. Dnes je jich tam padesát,“ naráží na Achillovu patu byznysu v Second Life, kde okopírovat model podnikání je skoro tak jednoduché jako Ctrl + c a Ctrl + v.
Muž, který nám dal hlas
S velkým nápadem přišel do Second Life i FreeLův kamarád Jarek Dejavu, vlastním jménem Jaroslav Peňáska. „Co mi v Second Life chybělo, byl hlas,“ říká jedenatřicetiletý programátor, který v Second Life svým nápadem rozpoutal menší revoluci. „Tak jsem si řekl, že bych ho tam mohl vložit.“ Jarek vytvořil rozhraní, které cokoliv, co se ve virtuálním prostoru napíše, přečte nahlas. Do té doby zde byl jediným komunikačním prostředkem psaný text. Jarek si koupil soubor několika základních hlasů a za jedno odpoledne sestavil první verzi programu, jehož úspěch ho přesvědčil o tom, že nemá dál smysl pokračovat v práci, kterou zastával v reálném světě. Dnes pracuje na videofonu umožňujícím volání z reálného světa do světa Second Life. A buduje své vlastní slovenské město. V Second Life má dnes pobočku Adidas i IBM, televizní stanice MTV i rádio BBC, zpravodajská agentura Reuters tu má vlastní budovu, zpravodajský kanál i živého reportéra, oficiální ambasádu zde otevřela Malta a brzy tak učiní i Švédsko. Nissan zde nabízí zákazníkům testovací jízdy novým Nissanem Sentra v realistickém simulátoru, přednášky pro své studenty tu pořádá dvě stě padesát univerzit z celého světa včetně Harvardu, firmy tady uskutečňují velmi reálné porady pro svůj management rozházený po celém světě, Suzanne Vega zde měla vlastní koncert a blahé paměti tu se svým avatarem vystoupil i Kurt Vonnegut.
Že Second Life dorazil už i do Česka, dokazuje současná stavba virtuální restaurace Staropramenu i stavba fotbalového stadionu Sparty. Tuhle péči nabízí českým firmám Martin Dvořák, který se Second Life věnuje s firmou Beneta.cz. „Zezačátku nám Second Life připadal jako zajímavý obchodní prostor,“ vzpomíná na loňský rok, kdy do virtuální reality zavítal poprvé. O půl roku později přenechal správu své firmy managementu a začal se Second Life věnovat na plný úvazek. Pobočky českých firem buduje Martin se svým týmem v českém městě, jež v Second Life nyní vzniká. „Naším prvotním cílem je do konce srpna zajistit městu ekonomickou n e z á v i s l o s t . “ Teprve až budou mít virtuální domy dost nájemníků, vydělá si město samo na sebe, protože každý pozemek něco stojí.
Tlačenice na orbitě
Spisovatel a futurista Warren Ellis si v jednom ze svých sloupků o Second Life pro Reuters postěžoval, že zatímco rozloha tohoto virtuálního prostoru roste, vznikají tu současně obrovské plochy, z nichž už se život zase vytratil. A skutečně, když prolétáte nad krajinou virtuálního světa, potkáváte jen osamělé poutníky, kteří virtualitu prozkoumávají jako vy nebo pracují na nějakém svém projektu. Teprve když zavítáte do města, na závodiště nebo do tanečního klubu na orbitální stanici, nemáte se najednou přes davy lidí kam hnout. Jeden něco vytváří, druhý diskutuje ve svém diskusním klubu, třetí nakupuje od čtvrtého a ti všichni komunikují buď ťukáním na klávesnici, nebo přes hlasové rozhraní, jako je Skype. České město začíná být jedním z těch míst. Na party k jeho otevření jsem se na náměstíčku sestaveném z tradičních českých domů, hospody, Domažlické věže a kompletní Staroměstské radnice i s orlojem setkal s desítkami lidí z celé republiky.
Jenže tohle je virtuální svět, po kterém se dá mnohem pohodlněji cestovat po způsobu internetového vyhledávače. Můžete se po něm sice pohybovat pěšky, letmo i koňmo, ale stejně tak si můžete otevřít vyhledávač, naťukat do něj oblast svého zájmu, ať už je to místo, člověk nebo koníček, a teleportovat se k němu stejně, jako byste surfovali po internetu. Second Life tak v sobě kombinuje informační databázi a pokročilé diskusní fórum v trojrozměrném grafickém kabátě.
Lidé tu obchodují s věcmi, které ve světě s fyzikálními zákony není možné vyrobit, zamilovávají se do sebe v romantických pnutích, za něž by vás jinde exkomunikovali ze společnosti, a oddávají se praktikám, které si běžný sexuolog nedokáže představit. Všechno, co tady vidíte, od králíka na klíček, který bezcílně putuje po krajině, přes ostrov s vlastním fungujícím ekosystémem až po obří megalopole, v nichž vám nad hlavou létají vznášedla a vzducholodě, to všechno vyrobili pro Second Life jeho obyvatelé.
Když uvedl virtuální svět do praxe jeho zakladatel Philip Rosendale se svou společností Linden Labs v roce 2001, plánoval ho pouze jako prostor pro grafiky a vývojáře, místéma to, kde si budou moci zkoušet nápady. Do roku 2006 se mu podařilo oslovit jen něco přes půldruhého milionu registrovaných uživatelů. Ovšem za poslední rok se mu do hry nahrnulo dalších osm milionů lidí. Second Life získal publicitu, do virtuality se začaly stěhovat velké firmy a obrat provedených transakcí činí jen za letošní červenec dvanáct a půl milionu reálných dolarů.
Tohle Philip Rosendale, kterého v Second Life potkáte pod jménem Philip Linden, rozhodně nečekal. Vytvořil jen svět nekonečných možností, svět bez jakýchkoliv pravidel, ve kterém si každý mohl dělat, co chtěl. Samovolně se tu vytvořila ekonomika, vznikly sociální sítě i soubor pravidel – samozřejmě teprve po obdobích totální anarchie. Second Life už zažil vlastní kauzu na hraně zákona, když se ukázalo, že pedofilové tu souloží s avatary v podobě dětí. S tím je od té doby konec, na ústřední síti pro dospěláky (vedle níž existuje ještě jedna menší pro teenagery) však běžně narazíte na veřejné domy plné oslů. Svět Second Life se otřásl i demonstracemi, když se v Linden Labs rozhodli zdanit každý objekt, který tu někdo vyrobí. Demonstranti se oblékali do uniforem z americké občanské války, hackeři útočili na systém virtuálního světa teroristickými útoky, při nichž vyráběli bedny s nápisem SVOBODU BEZ DANÍ, které se kopírovaly a množily geometrickou řadou, dokud neshodily i poslední ze serverů, na nichž Second Life běžel. Po vzpouře se Druhý život vrátil do svých vyjetých kolejí a třeba můj Damocles Hax nadále prozkoumává jeho svět křížem krážem, zkouší, co to dá, a pokud potřebuje nové oblečení, zaměstnám ho na pár hodin nějakou méně kreativní prací – třeba dlážděním chodníku. Komiksový kreslíř Tomáš Kučerovský, který se věnuje tvorbě komiksového magazínu Aaargh!, zase tráví virtuální život pod jménem Julian Rochefort tím, že tu vystavuje pár vlastních obrazů. „Musel jsem je přesunout do téhle boudy na pláži, protože poplatky za galerii šly nahoru,“ ukazuje mi ve svém brněnském grafickém studiu Cabinet přístřešek, na jehož zdech visí dokonalé kopie jeho tvorby. „Lidé si ale obrázky najdou i tady,“ dodává, „a sem tam si je koupí do virtuálního bytu.“ Tomáš svého avatara za vydělané peníze oblékl do viktoriánského stylu, z kapsičky u vesty mu visí cibulové hodinky. „Jdou?“ zeptám se v žertu. Tomáš na ně jen přiblíží kameru. Jdou. A ukazují přesný čas.
Má škola pro gejši
Vydělávat se do Second Life nevypravila ani Michaela Muzikářová z Čučic u Brna. Setkal jsem se s ní v japonské vesničce Yoshiwara Oka San, kde pod jménem Nicol Niven připravuje dívky pro roli gejši. „Vyučujeme tady hru na nástroje, vázání květin, pravidla konverzace s hosty,“ vysvětluje mi v krásném kimonu pod rozkvetlými sakurami, z nichž se na naše avatary snášejí okvětní lístky.
Na přednášky, při kterých s maiko, učednicemi na gejši, konverzuje italsky a anglicky, se neustále dovzdělává. „Těmhle botkám se říká zouri,“ říká, „a těmhle,“ dodá pak, načež se jí chodidla protáhnou do nového tvaru a získají texturu jiných botiček, „se říká geta – jako ge-ta-ge-ta, neslyším, nevidím.“ Jako správná gejša má i ona svého patrona. Sexuální služby však nejsou součástí, upozorňuje Michaela. „Nejsme žádný eskort,“ říká a naráží tím na mohutné odvětví sexuálního byznysu, v němž se v Second Life točí mraky peněz. „Pouze si spolu povídáme,“ říká o patronovi, jenž žije v Americe a mimo Second Life s ní nemá žádný kontakt. „A občas spolu zajdeme do lázní.“
Co je Second Life? Počítačová hra. Elektronický obchod. Diskusní klub. Něco víc – je to nové médium. Prostředek pro komunikaci, obchodní směnu i realizaci tužeb. Další kapitola ve vývoji internetu.
Už dnes pracuje na podobném projektu vizionářský miliardář Richard Branson, pozadu nezůstávají ani čínské a korejské společnosti. Studentka Ústavu informačních studií a knihovnictví Radka Petrová ve své bakalářské práci o nových internetových fenoménech upozorňuje na reálnou možnost propojení prostředí Second Life s geografickým systémem Google Earth. Výsledek by nemusel být o nic menší než virtuální kopie zeměkoule. Podle studie společnosti Gartner Research, která zkoumala investiční potenciál virtuálních světů, se v roce 2011 budou účastnit něčeho na způsob Second Life čtyři z pěti uživatelů internetu. V reálných číslech to znamená, že ze dvou miliard lidí používajících internet se bude v nějaké formě virtuální reality pohybovat více než půldruhé miliardy lidí. Dá se očekávat, že se budou připojovat přes stále pokročilejší techniku – a že smysly, kterými budou virtualitu vnímat, se z pouhého zraku a sluchu rozšíří i na hmat. Nejvyšší čas opatřit svého avatara novýma očima. Druhý život je tady. Tak proč trvat jen na jednom.
JENOM DVAKRÁT Horní řada zleva: 1. Noční seskok padákem nad Staroměstskou radnicí, 2. Návštěvnice party k otevření města pro Čechy a Slováky, 3. V kavárně na ostrově Avalon s Vilemem Beaumontem, který vyrábí oči, 4. Rocková hospoda, 5. Láska mezi kapkami digitálního kódu a 6. Obchod s věcmi, které nebude nikdy nikdo potřebovat. Spodní řada zleva: 1. Virtuální grafitti není vandalství, 2. Kopie New Yorku 80. let, 3. V tomto kině hrají pouze americkou klasiku, 4. Opuštěný taxík v postapokalyptické budoucnosti, 5. Centrum agentury Reuters, 6. Nabídka možných i nemožných sexuálních služeb a 7. Levitace v pustinách za obydleným světem.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
