Na moři platí jedno základní pravidlo: máš-li podezření, že existuje nebezpečí, chovej se tak, že skutečně hrozí, a reaguj na ně. A máš-li přednost, neměň rychlost ani kurz. Ale nesmíš nabourat. Takže když pak přijde přejezd hodně frekventovaných míst, z nichž jedním z nejhorších na světě je kanál La Manche, musíš odhadovat, dokdy držet rychlost a kurz a kdy už zareagovat, když ten, co ti měl uhnout, to neudělal. To bývají nervydrásající situace,“ říká Jindřich Vodička, dříve první námořní důstojník a ministr práce a sociálních věcí v několika polistopadových vládách, dnes náměstek generálního ředitele Českých přístavů. Domov na řece Jedete-li za Jindřichem Vodičkou do sídla Českých přístavů na poloostrov v holešovickém přístavu, nemůžete přehlédnout nově dostavěný obytný komplex Prague Marina na přístavní navigaci. Spolu s už nějakou dobu stojícím mrakodrapem Lighthouse je to jeden z developerských projektů Českých přístavů, u nichž Vodička od počátku stál. Dalším je přestavění osmnácti remorkérů na obytné hausbóty na řece. „Kolaudace Prague Marina právě probíhá, oproti plánu mají lehké zpoždění, ale do Vánoc by mělo být všechno hotovo včetně nastěhování lidí,“ říká Vodička. „Pokud jde o hausbóty, je to složitější proces. Právě dnes jsme ale podepsali smlouvu s firmou, která vyhrála výběrové řízení na dodání funkčního prototypu a bude je projektovat. Právě teď přebírá staveniště na výstavbu remorkérů a je smluvně vázána k tomu, dodat do sedmadvaceti týdnů od jeho převzetí funkční prototyp hausbótu. Pak by mělo být všech osmnáct remorkérů přestavěno na luxusní bydlení.“
Muž s licencí námořního kapitána a se zkušeností bývalého člena vlády se už také zabývá i dalšími podobnými projekty: „Další tři administrativní budovy budou stát u Jankovcově ulice v Holešovicích a chystáme i čtvrtou, která se stane sídlem Českých přístavů,“ popisuje. „Výstavbu plánujeme také v případě přístavu Smíchov. V Mělníku, kde máme svůj největší přístav, se spolu s kolegou starám o projekt napojení přístavního území na nový most přes Labe. Chybou projektantů tam totiž před několika lety došlo k tomu, že celá průmyslová zóna nemá přímé napojení na most a cesta k němu vede obytnou částí města, což ve špičce znamená nekomfort pro obyvatele,“ říká. „Už se to dostává do závěrečné realizační fáze, ale jinak na tom člověk strávil tři roky života. Dalším projektem, jehož se účastním, je protipovodňová ochrana Mělníka, na níž spolupracujeme s městem. Máme na starost úsek procházející přístavem, což je shodou okolností ten nejdelší. O to se taky starám, ale nic z toho není moje one man show, jsme tým. A všechno je to běh na dlouhou trať. Přičemž příznačné je, že v určitou dobu prožíváte hektické období, všechno musí být hned, do zítřka musíte napsat a odevzdat návrhy projektů a různá posouzení, a pak dlouho, dlouho čekáte na další posouzení a závěry a posuny, dokud nepřijde další hektické období.“ Moře jako forma úniku Jindřich Vodička vystudoval námořní školu v ukrajinské Oděse a léta se plavil po mořích. „Na školu jsem šel v jednasedmdesátém roce, námořnictví pro mě byla forma úniku z tehdejšího Československa, možná jediná legální, aniž bych musel emigrovat,“ vzpomíná. Na obchodních lodích československé námořní flotily poté proplul ve funkci námořního důstojníka prakticky celý svět. Západním směrem doplul na velká kanadsko-americká jezera, východním do indické Bombaje, na jihu obeplul mys Dobré naděje a na severu přistával v Murmansku. „Tahle práce mě naučila přijímat rozhodnutí, na která je vždy málo času a vždy musí být správně, přičemž je okamžitě prověří bezprostřední situace – buď nabouráte, nebo ne. Schopnost rozhodovat se s plným pocitem zodpovědnosti za toto rozhodnutí se mi pak vždycky hodila. Na lodi ovšem nebyl čas svůj verdikt korigovat a jeho důsledek se projevil hned. V manažerském životě uvidíte výsledky až po delší době, což může být někdy nevýhoda, na druhou stranu přijímáte rozhodnutí po debatách s kolegy a po vyslechnutí různých názorů, z nichž se můžete k některým přiklonit nebo jimi korigovat postoj svůj. V tomto ohledu je to oproti námořnickému životu lepší pozice.“ Komunismus je proti přírodě Po listopadu 1989 vstoupil Jindřich Vodička do politiky. „Politika mě zajímala odjakživa a vždycky jsem věděl, že komunismus nakonec padne. Jednak proto, že jsem měl informace o západních zemích z první ruky – Spojené státy jsem mockrát proplul od New Orleansu až na východní pobřeží a viděl jsem, jak se tam opravdu žije, takže ideologicky na mě nikdo působit nemohl –, jednak jsem byl přesvědčený, že komunismus je proti přírodě a příroda nakonec zvítězí. Proto jsem taky vždycky odolal vábení komunistické strany. Revoluce nás zastihla na moři, na tranďáky jsme chytali zprávy o tom, co se doma děje, radista lovil informace z éteru a já hned na lodi založil Občanské fórum. Přihlásilo se k němu sedmnáct lidí z osmatřiceti. Tím jsem byl zaháčkovaný, a když jsme v lednu 1990 připluli domů, šel jsem hned druhý den nakládat kamiony s humanitární pomocí pro Rumunsko, kde na rozdíl od nás proběhla revoluce velice krvavě. Seznámil jsem se přitom s lidmi s pražského Občanského fóra a už to šlo.“ Jako ministr práce a sociálních věcí měl na starost první reformu důchodového systému a také dnešní diskuse o její podobě považuje za navazování na tehdejší základy. „Ty principy jsou pořád stejné, schválení záleží jen na politické vůli a čas letí. Je škoda, že to dosud neprosadili.“
Otázka, proč se důchodovou reformu nepodařilo v úplnosti prosadit už za něj, jej i dnes uvede do varu. „Já prosadil jako první po čtyřiceti letech posunutí odchodu do penze o dva roky pro muže a o čtyři roky pro ženy a pro spoustu lidí jsem se rázem stal veřejným nepřítelem číslo jedna. Škromach to posunul o jediný rok, Nečas zvedl odchod do penze na 65 let a vedla se kolem toho dva týdny debata, ale nebyla z toho žádná plná Letná a plný Staromák protestujících odborářů, jako to bylo za mě. Už se to zažilo, lidi chápou, že posunutí důchodové hranice je nezbytné opatření, ale samo o sobě nestačí.“ Bez státu to nejde Ačkoli České přístavy už dnes nejsou podle náměstka jako firma závislé jen na lodní dopravě (živí je zejména nabídka skladovacích prostor, kromě toho rozvíjejí už zmíněnou developerskou činnost), stále plní funkci veřejného přístavu pro všechny připlouvající lodě, takže se neobejdou bez spolupráce se státem. „Naše přístavy leží na vodní cestě a o tu se stát musí starat, nejde to bez něj,“ říká Vodička.
„Na co čekáme léta letoucí, je splavnění čtyřiceti kilometrů Labe od Střekova po státní hranici. Zatímco vnitrostátní vodní cesta je ve velmi dobrém stavu, při ústí s Německem vzniká úzké hrdlo, kde chybí dva vodní stupně, aby byl i v suchých měsících garantován dostatečný ponor. V některých komoditách, jako je písek a další sypké substráty, je doprava po vodě pořád nezastupitelná. Kdybychom mohli garantovat splavnost 340 dnů v roce nepřerušovaných suchem, vrátila by se k řece i řada dalších zákazníků. Už v roce 1996 přijala vláda, ve které jsem tenkrát seděl, rozhodnutí o výstavbě dvou stupňů. Pak kolem toho vznikly spory mezi říční veřejností, jak mají stupně vypadat, a přidal se odpor ekologických aktivistů. Dnes už převládají jen spory s ekology. Vláda přijala kompromisní řešení výstavby jednoho stupně, ale jednak se nerealizuje ani ta, a jednak jeden stupeň situaci neřeší, ten splavní řeku jen do Děčína, čímž pomůže pouze konkurenčnímu přístavu. Tvrdím, že jestli to stát myslí s vodní dopravou vážně, musí rozhodnout o dvou stupních. Nechat ležet ladem kvalitní vnitrostátní vodní cestu považuji za nezodpovědné.“
***
JINDŘICH VODIČKA
Rodina: „Manželka je lékařka, primářka ARO v soukromém zdravotnickém zařízení Iscare, které sídlí v našem holešovickém Lighthousu. Starší třiadvacetiletý syn teď postoupil do pátého ročníku Právnické fakulty UK, mladší dvacetiletý právě úspěšně složil poslední zkoušku 1. ročníku Stavební fakulty ČVUT. Děti mi dělají radost.“ Auto: „Služební Audi A6, pro radost mám Mercedes-Benz SLK 200 – dvoumístný sporťák se stahovací střechou.“ Oblíbená hudba: „Mám rád Čechomor, Nohavicu, ale i Abbu, Beatles, samosebou rokenrol od Elvise... Spíš melodičtější muziku.“ Dovolená: „S rodinou, ale jak děti odrůstají, už i s manželkou sami. V létě vzít sporťák, vyjet do Evropy, zastavit, kde se nám líbí, a strávit tam pár dní – takové kočování po Evropě. V zimě hory, Alpy, lyže, jednou za zimu s námi jedou i děti. Teď jedeme s manželkou na čtrnáct dní do Anglie a plánoval jsem to jak den D. Cílem jsou ostrovy v jihozápadním cípu Anglie, kde jsem před čtyřiceti lety poprvé uviděl moře. Přes La Manche plujeme trajektem. Na lodi se nehnu z paluby, podvědomě sleduji provoz, v duchu naviguji, hlídám lodě a bóje... A když přijdu na trajekt, automaticky prostuduji evakuační plán a zjistím, kde je můj záchranný člun a kde mám záchrannou vestu. To dělám mechanicky jako první věc.“
O autorovi| Jaroslav Krupka, editor LN
