Normalizační předseda vlády Lubomír Štrougal dopsal dlouho očekávané paměti.
Kniha by měla vyjít krátce před Vánoci.
PRAHA Bývalý čelný představitel předlistopadového režimu Lubomír Štrougal chystá vydání pamětí. Memoáry s názvem Mýma očima by mělo již v prosinci vydat nakladatelství Epocha. Už nyní ale ukázky z připravované knihy bývalého politika, který dnes slaví pětaosmdesáté narozeniny, publikuje na pokračování server Vanilka. cz.
Paměti jednoho z bezesporu nejschopnějších předlistopadových politiků začínají jeho dětstvím ve 20. letech minulého století a končí obsáhlým srovnáním poměrů před rokem 1989 a dnes. „Z posledních dvaceti let cítí velké rozčarování, bere je jako velkou promarněnou příležitost,“ říká publicista Zdeněk Jirků, který Štrougalem ručně sepsané kapitoly upravuje pro tisk.
Srpen 1968 předurčil politickou porážku v listopadu 1989 Klíčovou částí memoárů jsou podle Jirků pasáže věnované roku 1968 a normalizaci. Štrougal, v roce 1968 místopředseda vlády, považuje vstup pěti okupačních vojsk za „nezákonný“. Vinu na invazi ale podle něj nesli i českoslovenští politikové, kteří nedokázali včas předvídat sovětskou reakci na pražské jaro. „Je nesporné, že tak byl přerušen relativně úspěšný rozvoj země na příští desetiletí. Vstup vojsk v podstatě předurčil politickou porážku v listopadu 1989,“ míní Štrougal.
Velmi kritický je Štrougal k Alexandru Dubčekovi, který podle něj naprosto nestačil na roli vůdce pražského jara: „Vážím si osoby A. Dubčeka. Nevážím si však jeho přístupu k rozhodování o klíčových otázkách politiky. Nerozhodnost, stálé odklady charakterizovaly danou situaci ve stranické centrále.“
Zajímavá je pasáž, ve které se bývalý politik věnuje pokusům o ustavení kolaborantské dělnicko-rolnické vlády, kterou po invazi Sovětů v srpnu 1968 prosazovali lidé typu Aloise Indry, Vasila Biľaka nebo Jana Pillera. Štrougal tady zdůrazňuje roli prezidenta Ludvíka Svobody a sebe samého při krachu plánu ustavit dělnicko-rolnickou vládu. Velmi kritický je Štrougal (v letech 1970 až 1988 premiér) ke generálnímu tajemníkovi KSČ a prezidentu republiky Gustávu Husákovi. Ten podle něj nedokázal čelit tlaku Sovětů, a zavinil tak tvrdý průběh normalizace. „Dodnes jsem nepochopil, proč G. Husák, tento zkušený bard slovenské a československé politiky, se bez efektivního odporu vzdával svých programových, v československých společenských podmínkách žádoucích, naléhavých stanovisek,“ píše Štrougal.
Husák mu prý často mezi čtyřma očima říkal, že dopředu nepočítal „s masovým vylučováním členů strany“ či „trestněprávními postihy politických oponentů“. Štrougal ovšem dodává, že podle svědectví dalších komunistických bossů, třeba Vasila Biľaka, právě toto Husák Brežněvovi v dubnu 1969 na jednáních v Mukačevu slíbil.
V ukázkách Štrougal popisuje i starší události. Vzpomíná třeba, jak ho coby pracovníka Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích na jaře 1953 zaskočila měnová reforma. Zhruba 14 dní před vyhlášením reformy totiž Štrougal prodal motorku. „Za svůj podíl 11 tisíc Kčs jsem před půlnocí onoho dne po vyhlášení peněžní reformy (...) obdržel porci 10 knedlíků s rajskou omáčkou bez masa,“ lituje politik. Čtyřiatřicetiletý právník Štrougal se v roce 1959 stal ministrem zemědělství. O dva roky později ovládl vlivný post ministra vnitra. Krvavé represe 50. let už sice pominuly, přesto pod Štrougala spadala třeba cenzura nebo sledování a šikanování politických vězňů, kteří se v té době začali dostávat na svobodu.
Během pražského jara patřil Štrougal mezi reformní politiky. Po srpnu 1968 se díky opatrnému manévrování stal pro Brežněva jedním z možných kandidátů na post šéfa KSČ. Klíčové křeslo ale nakonec získal Husák a Štrougal se pak na dlouhých 19 let stal premiérem.
Mezi lidmi měl Štrougal pověst poměrně rozumného a umírněného technokrata, jeho podíl na normalizaci je však nesporný. „Na začátku i na konci normalizace lze snad Štrougalovi přiznat, že hrál roli, řekněme, pragmatika. Vroce 1970 zřejmě přispěl k tomu, že nepřišly drakonické tresty. Po celou dobu ale pochopitelně poslouchal Brežněva jako všichni ostatní. Teprve v roce 1987 během perestrojky začal mluvit odvážně,“ říká ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma.
***
Jeho očima
Ukázky z pamětí komunistického premiéra Lubomíra Štrougala
Dodnes jsem nepochopil, proč G. Husák, tento zkušený bard slovenské a československé politiky, se bez efektivního odporu vzdával svých programových, v československých společenských podmínkách žádoucích, naléhavých stanovisek. Měsíc od měsíce, rok po roce jsme vyklízeli polednovou scénu šedesátého osmého roku...
Vypořádat se s jednáním v Mukačevu (v dubnu 1969 se Husák v Mukačevu setkal s Brežněvem, pozn. red.), s tím měl Husák problémy po celá léta.
Často – mezi čtyřma očima – se k Mukačevu vracel s tím, že to či ono neodsouhlasil. Tvrdil, že nepočítal s masovým vylučováním členů strany, nesouhlasil s dalším oddalováním zveřejnění nezákonností z 50. let. Byl odpůrcem trestněprávních postihů politických oponentů. Ale radikálové ve vedení neopomněli vždy připomenout, že takové návrhy byly v Mukačevu odsouhlaseny. Když jsem v průběhu organizovaných stranických prověrek vytýkal Biľakovi, co to organizují za pogromy vůči prostým členům strany, ujistil mě – vše bylo v Mukačevu odsouhlaseno.
Dovedu pracovat v kolektivu. Ale každý kolektiv musí mít vedení, znát jasné pracovní zadání... A tomu tak v prvních měsících roku 1968 v centrále ÚV nebylo. Nikdo si nepřipouštěl odpovědnost za to, že ztrácíme čas, tehdy tak potřebný pro vyjasnění konkrétních programů dalšího postupu v období pražského jara. Tyto programy bylo nutno vytvořit, abychom mohli nejen doma, ale zvláště ve spřátelených zemích argumentovat, že naše cíle, cesty jsou v souladu se socialismem. Vážím si osoby A. Dubčeka. Nevážím si však jeho přístupu k rozhodování o klíčových otázkách politiky.
Nerozhodnost, stálé odklady charakterizovaly danou situaci ve stranické centrále... Řekl jsem Sašovi (Dubčekovi): „Vy nerozhodujete nejen včas, vy nerozhodujete vůbec o tom, jak má vypadat politika příštích dnů.“ Prezident po mém vystoupení prohlásil (během jednání o ustavení kolaborantské dělnicko-rolnické vlády), že ustavení navrhovaného celostátně působícího orgánu nepřichází v úvahu... Rozhodnými, poněkud vzrušenými slovy jednání ukončil. Tehdy zhruba na adresu přítomných navrhovatelů nového celostátního orgánu – tedy dělnickorolnické vlády – řekl: „To, co mně tady navrhujete, udělat nemohu a neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu.“ Zúčastnili (jsme se) jednání, na němž byl předložen návrh na ustavení celostátního orgánu, který měl v době nepřítomnosti řady ústavních činitelů převzít odpovědnost za řízení státu...
Začátkem roku 1953 jsme se s bratrem dohodli, že prodáme motocykl ČZ-175-Speciál... 14 dnů předtím, než byla vyhlášena měnová reforma, jsem motorku prodal za 22 000 Kčs. Když za dva týdny vše propuklo, tak jsem měl tuto sumu – pochopitelně ve staré měně – u sebe, ne ve spořitelně. Za svůj podíl 11 000 Kčs jsem před půlnocí onoho dne po vyhlášení peněžní reformy v restauraci v bývalém hotelu Slunce na českobudějovickém náměstí obdržel porci 10 knedlíků s rajskou omáčkou bez masa.
