Hned na začátku Duka přiznává, že po roce 1989 „církev skutečně zklamala očekávání, která do ní lidé vkládali“. Připomíná ovšem, že církev tehdy neměla „dost lidských, ani jiných zdrojů“, a lidé prý navíc do ní tehdy vkládali naděje, které „byly mnohdy za hranicí možného a uskutečnitelného“.
Katolická církev se ale podle Duky s výzvami znovunabyté svobody nakonec vyrovnala. Tady biskup jmenuje třeba úspěšný návrat církve do tradičních oblastí svého vlivu – do charity, hospiců či do duchovní služby v nemocnicích, armádě či vězeních. Dořešit podle něj naopak zbývá majetkové vyrovnání se státem, česko-vatikánskou smlouvu či letitý spor o Svatovítskou katedrálu.
Duka s Badalem píší také o největších „hříších“ moderní církve. Mezi ně v takzvané Černé kapitole počítají uzavřenost církve před veřejností, u nás ojedinělé sexuální zneužívání ze strany kněží, nedůstojné spory uvnitř vedení Katolické teologické fakulty v Praze a spolupráci některých kněží s StB.
Tady Duka připouští, že s StB spolupracovalo sedm procent kněží. Šlo ale podle něj vždy jen o selhání jednotlivců: „Ve srovnání s jinými profesními skupinami – umělci, učiteli atd. – kněží obstáli více než čestně.“ Církev jako taková se podle něj od kolaborace očistila již na začátku 90. let během kající pouti na Velehradě. Nejhorší z provinilců ale podle něj zapírají dosud: „Bohužel se ukázalo, že svou vinu jsou ochotni vyznat spíše ti, jejichž vina je malá či sporná, než skuteční aktéři nepravostí.“
Knihu včera Duka s Graubnerem slavnostně předali předsedovi senátu Přemyslu Sobotkovi. Podle Duky patří mezi největší úkoly současné církve otevřenost vůči společnosti a přizpůsobení se novým podmínkám 21. století.
