V jednom rozhlasovém rozhovoru jsem byl opět dotazován jak to, že Milan Kundera blíže nevysvětlil okolnosti ohledně inkriminovaného dne 14. 3. 1950 a proč nepopsal osoby, které se ke známému příběhu vážou, jakož i své vztahy k nim. Milan Kundera však ve svém prohlášení pro ČTK den po zveřejnění článků v Respektu dostatečně a jasně sdělil, že nikoho neudal a že na vyjmenované osoby, jako i na případ sám, na kterém nenesl žádnou účast, si nevzpomíná.
Připomínám, že uvedený den nastal před 58 roky a 7 měsíci. Zkusme si představit schopnost paměti člověka a vybavit si po takových letech nějaké běžné události či osoby. Domnívám se, že člověk obecně uchová v paměti události, které pro něj měly hluboký niterný význam, jako smrt či utrpení svých blízkých anebo třeba i to, že výrazným způsobem poškodil někoho jiného. Ano, třeba i udáním, které Milan Kundera ovšem popřel. Paměť člověka, rozmlžující se v uplývajícím čase, není ovšem jedinou pamětí. Existuje i paměť důkazní, jež má stejnou tendenci jako paměť fyzické osoby. To platí i pro tento případ. Mnoho latentních svědků jistě zemřelo, písemnosti se ztratily nebo byly skartovány. Milan Kundera by musel mít velké štěstí, aby se objevil další důkaz o tom, že se skutečně na OVNB v Praze 6 nedostavil a že neudal fakta, která jsou v policejním záznamu. Milan Kundera ovšem nepotřebuje žádné štěstí shora naznačené. Kdyby nejen Respekt postupoval tak, jak se má postupovat z hlediska elementární spravedlnosti, neoznačil by ho na základě nehodnověrného materiálu za udavače. Jinak řečeno, důkazní nouze není na straně Milana Kundery, ale na straně Respektu.
Milan Kundera jednou ohavnou nálepku dostal, a pokud se něco nestane, jakože s největší pravděpodobností ne, hanlivé nařčení se s ním potáhne dál a dál. Nazval bych to historickou spravedlností, avšak v hlubokých uvozovkách i s ironickým přídechem, a to proto, že náš pohled do minulosti zpět je takovými nedoloženými dohady přímo zahlcen. A pokud mají nátěr senzace, byť nebyly nikdy doloženy, pokládají se za pravdivé. Je to jako s Mozartem a Salierim, který nikdy Mozarta neotrávil, ale přesto si to dodnes všichni myslí. K čertu s takovou historií!
O autorovi| Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia
