Narazit dnes na solidní monografii herce či režiséra je skoro nemožné. Zaplavují nás buď vzpomínky či různě poskládané životopisy dotyčných, navíc ještě s bulvárním nátiskem, nebo rychlokvašené rozhovory v knižní podobě. Kniha Pavla Janouška, která zkoumá tvorbu Ivana Vyskočila, je světlou výjimkou, u níž si znovu uvědomíme, jak je dnes tento žánr opomíjen. A také to, jak je náročný: zmapovat a analyzovat dílo „vrstevnaté“ osobnosti, která se vzpíná zaškatulkování, není jen tak. Nemluvě o tom, že k postižení dalších souvislostí a vlivů věru nepostačí zkompilovat výstřižky za poslední pět let.
Pavel Janoušek ve své knize Ivan Vyskočil a jeho neliteratura odevzdal důkladné a poučené zkoumání vybraného subjektu, čímž se vydělil z velké části současné monografické, či spíše pseudomonografické produkce. Autor si také chytře vymezil pole působnosti – zajímá ho Vyskočil jako tvůrce divadla, pro nějž je alfou a omegou autorský text, ovšem v procesu vývoje, ne jako ukončený tvar. S tím ostatně souvisí i podíl na inspirování druhých, který byl u Vyskočila mnohdy zásadní. Ovšem jak už to tak bývá, v konečné, viditelné fázi vavříny sklízeli druzí.
Janoušek vřazuje Vyskočila do české literatury jako svébytného autora a ukazuje také, jak jeho texty – povídky, hry, scénáře – od šedesátých let spoluvytvářely proud absurdní a nonsensové poetiky v ní. Soustředí se na analýzu textu, ale zároveň ideálně propojuje Vyskočilovu privátní a veřejnou sféru a čtivě líčí různé životní peripetie spjaté s jeho profesním vývojem a nevyhýbá se ani konfliktům, ať už je to spor na Zábradlí, který počátkem 60. let skončil jeho odchodem, nebo další rozchod, tentokrát s Pavlem Boškem. Nelze než souhlasit s autorovým tvrzením, že u Vyskočila je hranice života a tvorby velmi úzká.
Nechybí ani geneze Zahradní slavnosti Janoušek se drží chronologického rámce, v němž postupně otevírá témata. Je to princip, který dodává knize přehlednost, a v něm lze do detailu rozebírat jednotlivosti, což je čtenářsky příjemné, protože se zde nabízí řada méně známých informací. To je třeba geneze Havlovy Zahradní slavnosti a Vyskočilův podíl na ní nebo faktografie a rozbory Haprdánse, Křtiny v Hbřbvích a dalších textů. Čtenář v každém případě projde od Reduty, text-appealů, Zábradlí přes Nedivadlo a první povídkovou knihu Kosti až po Vyskočilovo založení katedry autorského divadla a pedagogiky na DAMU. Navrch se mu ještě dostane vyčerpávající bibliografie, kterou pořídil František Knopp. Pavel Janoušek vykonal úctyhodnou práci a každý zájemce o divadlo by si jeho knihu měl přečíst. A to i ten, který to autorské zatracuje. Vyskočil totiž svým pohybem na pomezí divadla, literatury a psychologie ovlivnil kdeco a je ojedinělý i v širším kontextu. Těžko srovnávat, ale ani v zahraničí nenajdeme mnoho příbuzných divadelníků, což je dáno i nepřenosnou poetikou. Mezi těmi, kteří jsou stejné krve, by mohl být třeba italský nositel Nobelovy ceny Dario Fo, takže se ještě u Ivana Vyskočila můžeme na leccos těšit.
HODNOCENÍ LN ***** Pavel Janoušek: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura
Brno, Host 2009. 384 s.
