Jestli je v Maďarsku nějaké národní divadlo, tak je to to, o němž se zpívá v jednom známém budapešťském šlágru: Dnes na sedmou Vás čekám tam u Národního / co vždycky staví žlutá tramvaj číslo šest! / Pak cikán v Emke zahraje nám něco apartního / Když lásko nepřijdeš, tu bolest mi už nelze snést!
Na staré budovy si dnes vzpomenou jen ti nejstarší, každý ale ví, že Národní divadlo bývalo na náměstí Blaha Lujza hned vedle restaurace a kavárny Emke. Tramvaj číslo šest staví na velkém okruhu i dnes a vchod do metra na náměstí v blízkosti nádraží Keleti je nadále oblíbeným místem pro schůzky. Jen legendární divadlo na náměstí již půl století nestojí. Neoklasicistní budovu na počátku 60. let odpálili komunisté jako symbolické gesto odplaty za šestapadesátý pod záminkou výstavby metra a moderního obchodního domu.
Maďarské slovo pro divadlo, színház, znamená doslova dům ve stodole a odkazuje na venkovskou tradici kočovných divadel, s jakými se toulal třeba romantický básník Sándor Petőfi. Stará Národní stodola, postavená ve 30. letech 19. století, byla roku 1913 s klidným svědomím stržena, neboť se připravovala nová, reprezentativní a impozantní budova odpovídající nárokům rozvinutého budapešťského kulturního a národního života. Kdo by tehdy tušil, že nebude nikdy postavena? Za první světové války a ještě dlouho po ní si soubor pronajímal budovu divadla Népszínház na náměstí Blaha Lujza a v lidovém povědomí toto divadlo již zůstalo zapsáno jako Národní. Sbírka, která se vypařila Po zbourání i tohoto stánku múz zůstala již jen naděje na novou budovu. Na počátku 80. let se v dobré víře konala celonárodní sbírka, ale vybrané peníze se počátkem 90. let
OKNO
vypařily, tak jako se neznámo kam vypařilo tehdy mnohé, včetně povědomí státních institucí o důležitosti státní podpory divadel. Historie divadla se nekončí ani tady. Roku 1996 ministr kultury prohlásil z Deákova náměstí do televizních kamer, že na tomto místě bude brzy stát místo špinavého autobusového nádraží konečně divadlo, jaké si národ zaslouží. Kolem plánů na moderní divadlo na rušné křižovatce v centru města se vedly dlouhé spory a na místě zbyla jen legendární národní díra, v posledních letech alespoň překrytá mramorovou dlažbou.
V březnu roku 2002 pak bylo slavnostně otevřeno zbrusu nové Národní divadlo na břehu Dunaje. Tehdejší levicově-liberální vláda prosadila do ředitelského křesla provokativního avantgardního režiséra Róberta Alföldiho, který do divadla skutečně přinesl nové trendy a spolu s nimi i současné maďarské autory všech generací (na programu jsou Lajos Parti Nagy, Pál Závada, Péter Esterházy, Ervin Lázár, Sándor Weöres, Dániel Varró a další). V současné době je Alföldi terčem politicky motivovaných slovních útoků, za což si může částečně i sám: vyjádřil totiž ochotu vyhovět žádosti rumunského velvyslanectví, aby v reprezentativní budově divadla mohlo 1. prosince uspořádat oslavu rumunského národního svátku. Žádost byla formulována s odkazem na přátelství sousedních zemí, mohla být ale pochopena i jako cynická provokace, prvního prosince Rumuni totiž oslavují vznik moderního Rumunska připojením Sedmihradska, Bukoviny a Besarábie, maďarsky řečeno uchvácením historických území na základě nespravedlivé Trianonské dohody. Alföldiho vstřícnost vyvolala ostrou diskusi v parlamentu a následnou demonstraci a protidemonstraci.
Maďarská výjimka
Podle představ 19. století patří divadlo národu. Veřejný prostor Evropy je určován i monumentálními sochami národních myslitelů, budovami národních divadel a muzeí. Období budování moderních národů, které se neobešlo bez bolestí, je však již zřejmě uzavřeno. Po roce 2000 v Evropě sotva narazíme na národ, který by si stavěl zbrusu nové národní divadlo. S výjimkou toho maďarského, který je frustrován, že stále není schopen dokončit to, co v 19. století s velkou vervou započal, a přitom stále řeší, kdo je vlastně ten národ, jemuž má Národní patřit. Činí ho to nešťastným, a v tom neštěstí je svým způsobem i šťastný.
O autorovi| ATTILA PATÓ, učitel a publicista
