Každý ji měl v ruce, a přesto – či právě proto – nám její dokonalost zůstává skryta. Zkuste na ni teď pohlédnout pořádně
Pili jsme z ní všichni. Ve školních a závodních jídelnách. Když jsme dopíjeli bryndu, kterou nám v nich servírovali, zahlédli jsme na průhledném dně nápis „Durit“, razantně podtržený kličkou vedoucí od písmene „t“. To vše vyvedeno v typickém a nadčasovém grafickém designu 30. let minulého století.
Žádným zázrakem designerského umění skleničky Durit rozhodně nejsou. Představují ale velmi solidní řemeslo, které vynikne ve srovnání s dnešní produkcí běžného užitkového skla pocházejícího převážně z Číny. Krásu duritek čas už dávno rehabilitoval, takže se přesunuly z polic podniků hromadného stravování do sbírek nostalgických sběratelů.
Řekne-li se duritka, pak si nejčastěji představíme čiré sklo. Vyráběly se však i v různých odstínech, ale výskyt barevných duritek je poměrně řídký, takže estéti vzali původně trochu opovrhované barvy na milost, a ty si našly místo i v jejich sbírkách. Vesměs jde o velmi světlé odstíny – zelenou, růžovou či jemně černou, a dokonce i velmi vzácnou, téměř neprůhlednou tmavě modrou – modrý mauricius mezi duritkami, dalo by se říci. Taková změna názoru na „krásno“ má mimochodem paralelu i na mnohem vyšší cenové úrovni, totiž u diamantů. Původně se rovněž cenily jen čiré kameny, ale nyní se objevují i sytě zbarvené diamanty, jejichž cena je při srovnatelných parametrech mnohem vyšší než cena čirých. Ceněné jsou také duritky z exkluzivní řady, opálové Durit Opal z bílého skla.
Není samozřejmě možné srovnávat duritky s drahými kameny nebo známkami, jejich ceny se ve vetešnictvích pohybují v řádu desítek korun, jen za onu modrou si obchodník řekl skoro pět set. Proto jsem ji ještě nekoupil, ale „můj“ vetešník ji pro mne rezervoval. Takže po krizi... Cena není pro sběratele, jak známo, rozhodujícím kritériem, ať už je nízká, či astronomicky vysoká.
Bryndu, kterou jsme popíjeli v menze, deklarovali jako „čaj z čajoviny“. Zatímco původ této suroviny je nejasný, kořeny duritek jsou známé. Značku Durit si sklárna zaregistrovala v roce 1914. Naznačuje cosi tvrdého, trvalého a odolného. Autorem designu skleničky, nazývané obchodně Květa, protože připomínala rozvitý květ, byl s největší pravděpodobností výtvarník Rudolf Schrötter.
Atentát ve vlaku
Duritky si získaly nesmírnou popularitu v domácnostech i v institucích, kde spolehlivě odolávaly nástrahám každodenního provozu. V roce 1946 sloužily na palubě salonního vlaku prezidenta republiky. Byly ovšem vyřazeny poté, co tři z nich explodovaly a sklárna Inwald z Dubí byla vyšetřována pro podezření z pokusu o atentát.
Za války vyvinulo vedení sklárny v zájmu zachování výroby úsilí dodávat je do důstojnických kantýn wehrmachtu. Tehdejší ředitel je odjel nabízet, avšak nějakou nešťastnou shodou okolností se při předvádění (skleničkami se házelo o zem) všechny rozbily, a ze zakázky tím pádem sešlo. Naštěstí pro následující generace nikoliv z jejich další výroby.
Po válce trh nakrátko ožil, ale únorový převrat slibný rozjezd přibrzdil. Nový režim zřejmě nepotřeboval vydělávat devizy. Po roce 1948 firma začala ztrácet zahraniční trhy a ze širokého výrobního programu skleněného nádobí Durit zbyly už jen skleničky. Od 60. let minulého století putovaly statisíce duritek do školních a závodních jídelen, firma ale neinvestovala, v roce 1966 se stále ještě lisovaly ručně. A ačkoliv je ochranná známka Durit stále aktivní, s českou duritkou se už nesetkáme. K velké radosti sběratelů, kteří tak mají jistotu, že více jich už nebude.
Jak už to chodí, úspěšný výrobek láká napodobitele, což platí i pro duritky. Ultradur, Hardex, Royalex (to je malajsijská duritka), to jsou alespoň některé názvy napodobenin slavné české skleničky. Svoji funkci plní, ale nějak to není ono. Jak poznáme kvalitní duritku? Kromě nápisu podle přesných hran jejích plošek, snad okvětních lístků, daných kvalitní odlévací formou, ale také podle dobroušeného vnějšího dna, aby sklenička dobře stála.
I dnes je požitek napít se z duritky. Vnímáme sytou barvu pravého čaje a na své si přijdou i milovníci kávy „do skla“. A konečně i ti, kteří oceňují dobrou práci a kvalitní design.
Jak se kalí tvrdé sklo Běžné skleněné výrobky je nutné chladit pozvolna, aby nepopraskaly. V 19. století vynalezli skláři kalené sklo. Prudké ochlazení rozžhavené sklenice dá materiálu neobyčejnou pevnost, což je princip, na němž byla založena výroba duritek. Jejich ještě žhavé výlisky se ochlazovaly v oleji. Rudolfova huť v Dubí používala olej jako jediná na světě. Prudké ochlazení působí značné pnutí uvnitř skla. Pak ale stačí drobné poškození – a sklenička exploduje na stovky miniaturních střípků.
O autorovi| Michal Achremenko, spolupracovník Pátku
